Článek
Myslel jsem, že problém je práce. Ve skutečnosti bylo horší to doma. Tahle myšlenka mě napadla jednoho večera, když jsem seděl v autě před domem a zdržoval se nastartovaný skoro deset minut. Nechtělo se mi vystoupit. Ne proto, že bych doma nechtěl být. Ale proto, že jsem věděl, co mě čeká.
Další kolo vysvětlování. Další rozhovor o tom, jak se cítím. Další otázky, na které nemám odpověď. Další očekávání, která nemám sílu naplnit.
Dlouho jsem žil v přesvědčení, že moje únava, podrážděnost a prázdnota jsou důsledkem práce. Náročné projekty, zodpovědnost, termíny, tlak na výkon. Říkal jsem si, že kdybych měl klidnější zaměstnání, všechno by se spravilo. Že bych byl doma víc v pohodě. Víc přítomný. Víc normální.
Jenže práce skončí v pět. A ty pocity zůstávají.
V práci mám aspoň jasná pravidla. Vím, co se ode mě chce. Vím, kdy jsem něco splnil a kdy ne. Když udělám chybu, je to chyba. Když něco vyjde, je to úspěch. Je to jednoduchý svět. Tvrdý, ale přehledný.
Doma je to jiné.
Doma nejsou tabulky. Nejsou cíle. Nejsou jasná kritéria. Jen pocity. Nálady. Očekávání. Nevyřčené potřeby. Signály, které mám číst správně. Reakce, které mají být přesné. Emoce, které mají být dostatečné, ale ne přehnané.
A já v tom plavu.
Zatímco v práci se cítím unavený, doma se cítím nedostatečný. V práci mě něco stojí energii. Doma mám pocit, že nejsem dost. Ne dost pozorný. Ne dost empatický. Ne dost otevřený. Ne dost přítomný.
A to bolí víc než stres.
Myslel jsem, že doma si odpočinu. Že sundám masku. Že přestanu hrát role. Jenže jsem zjistil, že doma hraju jinou. Možná ještě náročnější. Roli partnera, který má být citlivý, dostupný, komunikativní, naladěný. A hlavně – který nemá být unavený.
Protože únava se doma bere jako problém. Ne jako stav.
Když jsem unavený v práci, je to pochopitelné. Když jsem unavený doma, je to signál, že se nevěnuju, že utíkám, že se odpojuju. Jako by moje vyčerpání bylo automaticky interpretované jako nezájem.
A já si začínám uvědomovat, že mě to pomalu ničí.
V práci se cítím vyždímaný. Doma se cítím vinný. V práci selžu v úkolu. Doma selžu jako člověk. A ten rozdíl je obrovský. Protože úkol se dá opravit. Pocit, že nejsi dost dobrý partner, se opravuje mnohem hůř.
Začal jsem si všímat, že doma vlastně nikdy úplně nevypnu. Pořád přemýšlím, jestli reaguju správně. Jestli říkám správné věci. Jestli nejsem moc tichý. Jestli nejsem moc podrážděný. Jestli nejsem málo otevřený. Jako bych byl neustále ve zkušební verzi sebe sama.
A nejhorší je, že to nikdo nemyslí zle.
Ona chce blízkost. Já bych chtěl klid. Ona chce mluvit. Já bych chtěl ticho. Ona chce sdílení. Já bych chtěl zapomenout. A oba máme pocit, že ten druhý nechápe, co potřebujeme.
Jenže já jsem si dlouho myslel, že ten tlak přichází zvenku. Z práce. Ze světa. Z povinností. A až teď mi dochází, že ten největší tlak cítím doma. V místě, které by mělo být bezpečné.
Ne proto, že by tam byla zlá atmosféra. Ale proto, že doma se dotýkáš věcí, které jinde řešit nemusíš. Emoce. Blízkost. Očekávání. Vztah. A tam už nestačí fungovat. Tam musíš být.
A já mám pocit, že už nemám z čeho být.
Možná práce nebyla hlavní problém. Možná byla jen zástěrka. Něco, na co jsem mohl svést únavu, frustraci a prázdno. Protože je jednodušší říct „mám náročnou práci“ než „nevím, jak být sám sebou doma“.
V práci se ode mě chce výkon. Doma se ode mě chce autenticita. A paradoxně je pro mě mnohem těžší to druhé. Protože výkon se dá natrénovat. Ale být skutečně přítomný, otevřený a emočně dostupný, když jsi dlouhodobě vyčerpaný, to je disciplína, na kterou tě nikdo nepřipraví.
Myslel jsem, že problém je práce. Ve skutečnosti bylo horší to doma. Ne proto, že by tam bylo hůř. Ale proto, že doma už se nemůžu schovat za roli. A když nemáš energii ani na sebe, je strašně těžké být ještě někým pro druhého.
