Článek
Když jsem poprvé řekl, že chci jezdit do práce na kole, všichni se smáli. „To tě přejde.“ „Počkej v zimě.“ „To máš jak dlouho? Týden?“ „Stejně se vrátíš k autu.“
Já se ale nevrátil.
Začalo to nenápadně. Zácpy mě štvaly. Parkování mě štvalo. Benzín mě štval. Nervy mě štvaly. Každý den jsem seděl v autě čtyřicet minut, koukal na zadní světla a měl pocit, že stárnu v koloně.
Jednou jsem zkusil kolo. Ze srandy. „Aspoň se projedu.“ Do práce jsem dojel za 25 minut. Bez stání. Bez stresu. Bez hledání místa. A hlavně – s pocitem, že jsem se fakt hýbal, ne že jsem se jen přesunul.
Od té doby jsem začal jezdit všude.
A tehdy přišel šok číslo jedna: byl jsem rychlejší než autem.
Ve městě. V ranní špičce. Přes centrum. Tam, kde se auta plazí, já jsem jel plynule. Předjížděl kolony. Neřešil semafory tak jako dřív. Neřešil parkování. Neřešil pokuty. Dojel jsem, zamkl kolo, hotovo.
Lidi mi přestali věřit.
„To není možný.“
„To si jen nalháváš.“
„Počítáš i sprchu?“
„To bych chtěl vidět v dešti.“
Jakmile řekneš, že na kole dojedeš rychleji než autem, bere se to skoro jako provokace. Jako útok na jejich životní styl. Na jejich volby. Na jejich pohodlí.
A tady jsem pochopil jednu věc: nejde o kolo. Jde o ego.
Auto není jen dopravní prostředek. Je to status. Komfort. Identita. Symbol dospělosti. Úspěchu. Kontroly. A když přijde někdo, kdo říká: „Hele, já to zvládám líp bez něj,“ tak to lidi neberou jako informaci. Berou to jako kritiku.
Jako bys jim říkal: žiješ zbytečně komplikovaně.
Najednou jsem byl „ten cyklista“. Ten, co blokuje silnici. Ten, co se potí. Ten, co ohrožuje provoz. Ten, co si myslí, že zachrání planetu.
Přitom já nikoho nepřesvědčoval. Jen jsem změnil sebe.
Druhá změna byla v těle.
Zhubnul jsem. Bez diety. Bez posilovny. Bez aplikací. Prostě tím, že jsem denně jel. Přestal mě bolet záda. Přestal jsem být permanentně unavený. Ráno jsem byl probranější než po kávě. Večer jsem spal jak zabitý.
A hlavně: přestal jsem být nasraný.
Dřív jsem přijel domů z práce a byl jsem podrážděný, i když se vlastně nic nestalo. Teď přijedu domů a mám pocit, že jsem už něco udělal. Pro sebe. Pro tělo. Pro hlavu.
Na kole nemáš čas scrollovat. Nemáš rádio, co tě krmí zprávami. Nemáš telefon v ruce. Jsi venku. V pohybu. V přítomnosti. S dechem. Se silnicí. S počasím.
A možná právě to lidi štve nejvíc.
Protože jim to připomíná, že by taky mohli. Ale nechtějí.
Auto je pohodlí. Kolo je námaha. A my žijeme ve světě, kde se námaha bere jako selhání. Jako něco, čemu se máš vyhnout. Výtah místo schodů. Auto místo chůze. Rozvoz místo vaření. Komfort místo těla.
A pak přijdeš ty a řekneš: „Já to dělám složitěji. A je mi líp.“
To zní jako morální nadřazenost, i když ji vůbec nemyslíš.
Někteří kamarádi se začali chovat divně.
„Zase jedeš na kole?“
„Ty už seš nějakej extrémista.“
„Ty jsi se zbláznil?“
Jako by moje kolo bylo obvinění jejich auta.
A největší paradox? Já nejsem žádný ekologický aktivista. Nejsem fanatik. Nezachraňuju planetu. Jen jsem zjistil, že v reálném životě je kolo ve městě efektivnější než auto.
Rychlejší. Levnější. Zdravější. Svobodnější.
A že největší odpor nevyvolává změna.
Ale fakt, že někdo jiný dokazuje, že to jde.
Na kole jsem ujel víc než autem.
A lidem to nepřipadá jako inspirace.
Ale jako provokace.
Protože když někdo změní svůj život k lepšímu, aniž by nutil ostatní, tak to stejně působí jako tichá otázka:
Proč to vlastně neděláš taky?
