Článek
Sedím na kole, helmu na hlavě, světla zapnutá, jedu vpravo, předvídatelně, podle pravidel. A přesto mám pocit, že už jen tím, že existuju, někoho provokuju. Protože být cyklista dnes znamená automaticky být problém.
Když jedu po silnici, jsem sebevrah. Aspoň podle řidičů. Troubí se na mě, někdo stáhne okénko a vysvětlí mi, že „mám jet po stezce“. Jiný mě předjede na deset centimetrů a ještě si zanadává, že mu překážím. Přitom silnice je úzká, stezka nikde. Ale to nevadí. V hlavě mnoha motoristů je silnice jejich území a já jsem vetřelec, který si koleduje o malér.
Tak to vzdám a najedu na cyklostezku.
A rázem jsem bezohledný blbec.
Najednou slyším, že jezdím moc rychle. Že zvoním agresivně. Že jsem neohleduplný. Přede mnou jdou lidé vedle sebe, se sluchátky, s kočárkem, se psem na dlouhém vodítku nataženém přes celou šířku stezky. Když zpomalím, jsem netrpělivý. Když zazvoním, jsem hulvát. Když se snažím projet opatrně, jsem stejně ten špatný, protože „cyklisti si myslí, že jim to tu patří“.
A tak jedu mezi dvěma světy, kde mě nikdo nechce.
Na silnici jsem prý ohrožený, ale vlastně si za to můžu sám. Na stezce jsem ohrožující, i když se snažím jet pomalu a dávat pozor. V obou případech se ode mě čeká maximální ohleduplnost. Od ostatních spíš pochopení, že „to neviděli“, „nevšimli si“, „nečekali mě tam“.
Začal jsem si všímat, jak snadno se z kola stává terč. Stačí, že nemám karoserii. Že jsem vidět. Že nejsem schovaný za plechem. Lidi si na mě dovolí věci, které by si na jiného řidiče nikdy nedovolili. Nadávky, posunky, úmyslné ohrožení. Jako by cyklista nebyl plnohodnotný účastník provozu, ale pohyblivá překážka.
Přitom většina z nás nechce nic víc než projet z bodu A do bodu B. Bez strachu. Bez konfliktu. Bez pocitu, že musíme neustále obhajovat svou existenci.
Nejvíc mě unavuje ta neustálá nálepka. Buď jsem hazardér, nebo bezohledný egoista. Nikdy normální člověk, který jede na kole, protože mu to dává smysl. Protože nechce stát v koloně. Protože se chce hýbat. Protože na to má právo.
Zvláštní je, že všichni mluví o bezpečnosti, ale málokdo o respektu. O tom, že veřejný prostor není soutěž. Že silnice není jen pro auta a stezka není jen pro chodce. Že se svět nezhroutí, když někdo zpomalí, uhne nebo se na chvíli zamyslí nad tím, že tam není sám.
Čím víc jezdím, tím víc chápu, že problém nejsou pravidla. Problém je mentalita. Potřeba mít pravdu. Potřeba najít viníka. A cyklista je ideální. Je vidět, je pomalejší, je zranitelný. Snadný cíl.
Někdy si říkám, že bych měl jezdit jen brzy ráno nebo pozdě večer. Když jsou silnice prázdné a stezky tiché. Jenže to by znamenalo se přizpůsobit agresi a bezohlednosti. A to se mi nechce.
Nejsem sebevrah. Nejsem bezohledný blbec. Jsem jen člověk na kole, který se snaží dojet domů v pořádku. A možná bychom se tam dostali všichni rychleji a klidněji, kdybychom si přestali dokazovat, komu ten prostor patří, a začali se v něm prostě chovat jako lidi.
Protože dokud budu na silnici terčem a na stezce problémem, nebude to o kolech. Bude to o nás.
