Článek
Nechci utíkat před vztahem. Jen si potřebuji sednout a mlčet. Tahle věta ve mně zraje už dlouho, ale nikdy jsem ji nedokázal říct nahlas tak, aby nezněla jako výmluva. Protože v jejích uších to zní jinak. Jako únik. Jako odmítnutí. Jako signál, že se vzdaluju.
Jenže já se nevzdaluju. Já se snažím neztratit sám sebe.
Sednout si a mlčet pro mě neznamená odcházet. Znamená zůstat. Zůstat ve vlastním těle, ve vlastní hlavě, ve vlastním životě. Protože když jsem pořád nucený mluvit, vysvětlovat, reagovat, sdílet, mám pocit, že se pomalu rozpadám na funkce. Na role. Na očekávání ostatních.
Celý den mluvím. V práci, mezi lidmi, po telefonu, v mailech. Odpovídám, řeším, vysvětluju, přizpůsobuju se. Každé slovo je malý výkon. Každá reakce je energie. A večer, když konečně přijdu domů, bych si chtěl jen sednout a nemuset nic produkovat.
Jen existovat.
Ona ale vnímá večer jako čas spojení. Konečně jsme spolu. Konečně prostor mluvit o dni, o pocitech, o tom, co se stalo. Pro ni je mlčení prázdno. Pro mě je mlčení úleva. Pro ni je ticho nebezpečné. Pro mě je ticho bezpečné.
A tak sedíme vedle sebe a každý jsme v úplně jiném světě.
Ona čeká slova. Já čekám klid.
Ona chce sdílení. Já chci ticho.
Ona se bojí, že utíkám. Já se bojím, že se ztratím.
Nechci před ní mizet. Nechci si vytvářet vzdálenost. Nechci žít paralelní život. Jen už někdy nemám kapacitu být verbální bytost. Nemám sílu pojmenovávat, co cítím, protože sám nevím, co to přesně je. Je to směs únavy, tlaku, přetížení, chaosu v hlavě.
A jakmile to začnu vysvětlovat, musím to znovu prožívat.
Takže raději mlčím.
Jenže mlčení se dnes bere jako problém. Jako signál, že něco nefunguje. Že se něco skrývá. Že se něco bortí. Ticho není neutrální. Ticho je interpretované. A většinou špatně.
Když mlčím, myslí si, že mě nezajímá.
Když mlčím, myslí si, že jsem nespokojený.
Když mlčím, myslí si, že utíkám.
A já si v duchu říkám, že kdyby věděla, kolik energie mě stojí už jen být tady, možná by to ticho viděla jinak.
Protože já neutíkám pryč. Já utíkám dovnitř.
Dovnitř sebe, kde se snažím poskládat myšlenky, zpomalit dech, uklidnit hlavu. Potřebuju chvíli, kdy nejsem partner, zaměstnanec, syn, kamarád, opora, řešitel. Potřebuju chvíli, kdy jsem jen člověk sedící na gauči a nic se po něm nechce.
Bez otázek.
Bez témat.
Bez nutnosti reagovat správně.
Jenže to se těžko vysvětluje někomu, pro koho je blízkost rovná komunikaci.
Ona má pocit, že když nemluvím, nejsme spolu. Já mám pocit, že když pořád mluvím, nejsem už vůbec sám se sebou. A bez toho druhého se to první dlouhodobě nedá.
Protože člověk, který nemá prostor na ticho, se jednou stejně zavře úplně.
Ne navenek. Ale uvnitř. Přestane cítit. Přestane reagovat. Přestane mít co říct, i když by chtěl. A to je přesně ten stav, do kterého se bojím dostat.
Nechci utíkat před vztahem. Chci ho udržet. Jen vím, že ho neudržím, pokud budu dlouhodobě ignorovat vlastní potřebu klidu. Protože pak už nebudu unavený muž, který mlčí. Budu prázdný muž, který nemá co sdílet.
A to je mnohem horší.
Potřebuju, aby ticho nebylo bráno jako hrozba. Ale jako signál regenerace. Jako pauza. Jako způsob, jak zůstat funkční. Ne pro práci. Ale pro život. Pro vztah. Pro ni.
Sednout si a mlčet pro mě není odchod. Je to návrat. K sobě. K dechu. K pocitu, že ještě existuju i mimo očekávání druhých.
A možná největší problém není v tom, že mlčím. Ale v tom, že se bojím říct nahlas, že to mlčení není proti ní. Že to není vzdálení se. Že to není konec.
Je to jen způsob, jak zůstat.
