Článek
Nejsem bez zájmu. Jsem bez energie. Tuhle větu mám v hlavě pokaždé, když slyším, že jsem se změnil, že jsem méně pozorný, méně přítomný, méně zapojený. Jako by se moje únava automaticky překládala jako nezájem. Jako by každé ticho, každé zpomalení, každá absence nadšení znamenala, že mi už na věcech nezáleží.
Jenže mně záleží. Možná víc, než kdy dřív. Jen už nemám sílu to dávat najevo způsobem, který se ode mě očekává.
Dřív jsem byl jiný. Aktivnější. Iniciativnější. Víc jsem plánoval, víc se ptal, víc reagoval. Měl jsem chuť řešit detaily, mluvit o pocitech, vymýšlet program, překvapovat. Všechno šlo nějak přirozeně. Bez přemýšlení, bez přepínání, bez pocitu, že mě to stojí poslední zbytky energie.
Teď mám pocit, že každá interakce je malý výkon.
Ne v tom smyslu, že bych se přetvařoval. Spíš v tom, že už musím vědomě zapínat pozornost, emoce, zájem. Musím se soustředit, abych byl přítomný. Musím se snažit, abych reagoval správně. Musím se hlídat, abych nebyl odtažitý, tichý, prázdný.
A to všechno mě stojí víc energie, než si okolí dokáže představit.
Celý den funguju. V práci, mezi lidmi, v povinnostech. Řeším problémy, odpovídám, rozhoduju, nesu odpovědnost. Moje hlava jede nonstop. A večer, když přijdu domů, jsem často už jen prázdná schránka.
Nechci být. Jen tak to je.
Ona to vidí jako změnu chování. Jako ústup. Jako ochladnutí. Jako ztrátu zájmu. Já to cítím jako dlouhodobé vyčerpání. Jako stav, kdy už nemám z čeho brát. Kdy všechno, co dám, je na úkor sebe.
A to je přesně ten rozdíl, který se špatně komunikuje.
Protože zvenku vypadá únava nenápadně. Nehroutím se. Nekřičím. Nepláču. Prostě jsem tišší. Pomalejší. Méně reaguju. Méně se ptám. Méně navrhuju. Méně mluvím.
A v očích druhých to vypadá jako nezájem.
Jenže nezájem je volba. Únava je stav.
Nezájem znamená, že by mi to bylo jedno. Že bych se rozhodl nestarat. Že bych se vědomě odpojil. Únava znamená, že bych se chtěl starat, ale už nemám kapacitu.
Chtěl bych se víc ptát, ale hlava nestíhá.
Chtěl bych víc mluvit, ale nemám slova.
Chtěl bych víc dávat, ale jsem prázdný.
A nejhorší na tom je, že čím víc jsem unavený, tím víc vypadám, že mě to nezajímá. A čím víc to tak vypadá, tím víc se ode mě očekává, že to budu „napravovat“. Že se budu snažit víc. Že se budu víc zapojovat. Že budu víc dávat najevo emoce.
Jenže snažit se bez energie je jako běžet bez kyslíku.
Začínám si dávat pozor na to, jak působím. Kontroluju, jestli se dost usmívám. Jestli se dost ptám. Jestli jsem dost přítomný. Jestli nejsem moc tichý. Jestli nevypadám odtažitě. A místo aby se moje únava zmenšovala, jen se prohlubuje.
Protože teď už nejsem jen unavený ze života. Jsem unavený i z toho, že musím dokazovat, že mi na něm záleží.
A přitom mi záleží. Na vztahu, na lidech, na blízkosti, na budoucnosti. Jen už nemám sílu to prožívat stejným způsobem jako dřív. Moje emoce nejsou pryč. Jsou jen ztišené. Překryté únavou, stresem, přetížením.
Jako když máš rádio, které pořád hraje, ale někdo stáhne hlasitost. Hudba tam pořád je. Jen není slyšet tak nahlas.
Nejsem bez zájmu. Jsem bez energie. A to je věta, kterou bych chtěl, aby někdo konečně slyšel bez toho, aby ji bral jako výmluvu.
Nechci, aby mě litovali. Nechci, aby mi radili. Nechci, aby mě „opravovali“. Jen bych chtěl, aby někdo pochopil, že moje ticho není nezájem, moje pasivita není lhostejnost a moje zpomalení není konec citu.
Je to jen signál, že jsem dlouho fungoval bez pauzy. Že jsem dlouho dával víc, než jsem dostával. Že jsem dlouho potlačoval vlastní potřeby ve prospěch role, kterou po mně svět chtěl.
A možná největší problém není v tom, že jsem bez energie. Ale v tom, že se to bere jako charakterová vada. Jako chyba. Jako selhání.
Přitom je to jen lidský stav.
Stav člověka, který by rád znovu měl chuť, radost a lehkost. Ale nejdřív by potřeboval, aby mu někdo dovolil být chvíli jen unavený. Bez vysvětlování. Bez obviňování. Bez toho, aby se jeho vyčerpání překládalo jako nezájem.
Protože já nejsem chladný. Nejsem lhostejný. Nejsem pryč.
Jen jsem unavený. A to někdy vypadá úplně stejně.
