Článek
Největší problém randění není odmítnutí, ale čekání na odpověď. Zní to možná přehnaně, ale čím déle randím v digitálním světě, tím víc si to uvědomuju. Odmítnutí je ostré, krátké, jasné. Bolí, ale víte, na čem jste. Čekání je něco úplně jiného. Je to pomalé, rozplizlé a neustále vám to leze do hlavy.
Odmítnutí přijde jako rána. „Ne, necítím to.“ „Ne, nehledám vztah.“ „Ne, nejsi můj typ.“ Zabolelo to, jasně. Ale pak se něco uzavře. Mozek má odpověď. Emoce mají kam jít. Můžete se zvednout a jít dál.
Čekání je ale bez konce. Pošlete zprávu. Normální. Žádná zoufalost, žádná esej, žádný citový výlev. Jen reakce, otázka, lehký vtip. A pak… nic. Minuty. Hodiny. Dny. A vy se přistihnete, že kontrolujete telefon častěji, než byste chtěli přiznat.
Ne proto, že byste byli zoufalí. Ale proto, že lidský mozek nesnáší prázdno. Nesnáší nedořečenost. Potřebuje význam. A když ho nedostane, začne si ho vyrábět.
Možná jsem napsal něco špatně.
Možná to vyznělo jinak, než jsem chtěl.
Možná má jen hodně práce.
Možná jsem jeden z pěti.
Možná jsem byl jen výplň mezi něčím lepším.
Čekání vás nutí analyzovat vlastní věty, tón, načasování. Najednou přemýšlíte, jestli jste neměli odepsat později. Nebo dřív. Nebo vůbec. Jestli jste nebyli moc vtipní. Nebo málo. Jestli jste neukázali zájem příliš brzy. Nebo naopak ne dost.
A nejhorší je, že nemáte žádný důkaz. Jen ticho. Digitální vakuum, do kterého si promítáte vlastní nejistoty.
Pamatuju si konkrétní situaci. Zprávy šly dobře. Smích, sdílené historky, pocit lehkosti. Pak jsem napsal něco obyčejného. Otázku. A odpověď nepřišla. Ne ten den. Ne další. Telefon byl tichý. A já se přistihl, že vlastně nečekám na odpověď toho člověka, ale na potvrzení vlastní hodnoty.
Odmítnutí říká: nechci tě.
Čekání šeptá: možná nejsi dost.
A to je mnohem zákeřnější.
V době, kdy máme možnost reagovat během vteřin, se ticho stalo výpovědí. Jenže je to výpověď bez odpovědnosti. Ghosting, pomalé vyhasínání, odkládání odpovědi „na později“, které se nikdy nestane. To všechno dává druhému prostor pochybovat, ale nedává mu možnost se uzavřít.
Čekání vás udržuje v pohotovosti. Nejdete dál, ale ani nejste spolu. Visíte někde mezi. A čím déle to trvá, tím víc energie to bere. Nenápadně. Vyčerpávajícím způsobem.
Ironií je, že většina lidí to nedělá ze zlého úmyslu. Prostě se jim nechce řešit nepříjemný moment. Napsat „ne“ vyžaduje odvahu. Ticho je pohodlnější. Jenže pohodlí jednoho se často stává zátěží druhého.
Postupem času jsem si uvědomil, že dávám přednost odmítnutí. Že si ho vlastně vážím. Je v něm respekt. Je v něm jasnost. Je v něm uznání toho, že na druhé straně je člověk, ne jen profil, který se dá odložit.
Největší problém randění dnes není to, že nás někdo nechce. To se dělo vždycky. Největší problém je, že nás nechávají čekat, jako bychom nebyli hodni ani tečky na konci věty.
A tak jsem se naučil jednu věc. Když čekání bolí víc než případné „ne“, je to signál. Ne o nich. O tom, že si zasloužím jasnost. I kdyby byla nepříjemná.
Protože odmítnutí zabolí.
Ale čekání vás pomalu rozkládá.
