Článek
Neumím jí pomoct tak, jak to potřebuje. A čím víc se snažím, tím víc mám pocit, že selhávám. Že dělám něco špatně, i když vlastně dělám všechno, co umím. A ona mi to dává pocítit. Ne křikem. Ne hádkami. Spíš tím tichým zklamáním, které visí ve vzduchu a bolí víc než jakákoli výčitka.
Vidím, že je unavená. Vidím, že je přetížená. Vidím, že toho má hodně v hlavě. A chci pomoct. Fakt chci. Jenže pokaždé, když něco udělám, mám pocit, že to nebylo to správné. Že jsem to pochopil špatně. Že jsem zvolil špatný způsob. Špatný tón. Špatný čas.
Když se snažím radit, slyším, že ji neposlouchám.
Když mlčím a jen jsem s ní, slyším, že nic neřeším.
Když se snažím něco vyřešit prakticky, slyším, že nechápu její pocity.
Když se ptám, co potřebuje, slyším, že bych to měl přece vědět.
A tak stojím uprostřed toho všeho a mám pocit, že jsem neustále o krok vedle. Že hraju hru, jejíž pravidla mi nikdo pořádně nevysvětlil, ale trest dostávám pokaždé, když udělám chybu.
Nejhorší je ten pocit bezmoci. Vidět člověka, kterého miluješ, jak se trápí, a nevědět, jak mu ulevit. Nabízíš rameno, ale je to málo. Nabízíš řešení, ale je to špatně. Nabízíš ticho, ale je to nezájem. A ty začneš pochybovat sám o sobě.
Začneš si říkat, jestli nejsi prostě neschopný. Emočně hloupý. Necitlivý. Jestli ti nechybí něco, co mají jiní muži. Schopnost správně reagovat. Správně mluvit. Správně cítit.
Ona říká, že potřebuje podporu.
Já myslím, že podporuju.
Ale realita je, že se pořád míjíme.
Ona potřebuje, abych byl víc přítomný.
Já mám pocit, že jsem přítomný pořád.
Jen asi jiným způsobem, než čeká.
A to je na tom to nejbolestivější – že se snažíš, ale stejně jsi špatně. Že dáváš energii, čas, pozornost, ale výsledek je pocit, že nejsi dost. Že nejsi ten pravý typ opory. Že nejsi ten správný partner pro její emoce.
Začínám mít strach cokoli říct. Protože skoro každá věta se může otočit proti mně. Každý pokus o pomoc se může změnit v důkaz, že ji nechápu. A tak někdy radši mlčím. Ne proto, že by mi to bylo jedno. Ale proto, že už nemám sílu znovu selhat.
Jenže mlčení bolí ji.
A mluvení bolí mě.
A tak jsme oba zranění, každý jiným způsobem.
Mám pocit, že ode mě čeká něco, co neumím dát. Něco, co nemám v sobě přirozeně. Že bych měl být jemnější, empatičtější, citlivější, víc naladěný na její svět. A možná má pravdu. Možná opravdu nejsem ten typ muže, který dokáže přesně říct ta správná slova ve správnou chvíli.
Ale to neznamená, že mi na ní nezáleží.
Jenže ve vztahu někdy nestačí, že ti na někom záleží. Musíš to umět dát najevo způsobem, který ten druhý dokáže přijmout. A tam já narážím. Protože dávám lásku v jazyce, kterému ona nerozumí. A ona potřebuje úplně jiný.
Já jí pomáhám tím, že něco zařídím. Že něco vyřeším. Že něco udělám.
Ona potřebuje, abych jí pomohl tím, že budu cítit. Mluvit. Sdílet. Být v emocích.
A já se v emocích ztrácím.
Neumím být terapeut. Neumím číst mezi řádky. Neumím přesně odhadnout, co říct, aby to bylo léčivé, ne zraňující. Snažím se logicky. Prakticky. A ona potřebuje lidsky. Citově. Jemně.
A tak mám pocit, že ji pořád zraňuju, i když ji chci chránit.
A ona mi to dává pocítit. Pohledem. Tónem hlasu. Tím, že řekne: „To je jedno, stejně to nechápeš.“ A to je věta, která se ti zaryje pod kůži víc než jakákoli hádka. Protože v tu chvíli nemáš co říct. Nemáš se jak bránit. Jen stojíš a cítíš se malý. Neschopný. Neužitečný.
Miluju ji. A právě proto mě tak bolí, že jí neumím pomoct tak, jak to potřebuje. Že moje snaha nestačí. Že moje přítomnost není dost. Že moje láska má špatný tvar.
A možná největší strach není z toho, že ji ztratím.
Ale z toho, že zůstanu… a pořád budu ten, kdo se snaží, ale nikdy nebude ten pravý typ opory.
Ten, kdo chce zachraňovat, ale neumí správně držet.
Ten, kdo miluje, ale mluví jiným jazykem.
Ten, kdo dává všechno, co má… a přesto to není to, co ona potřebuje nejvíc.příbě
