Článek
Neumím říct ne. Neumím říct dost. A tak říkám ano. Pořád. V práci, doma, ve vztazích, v rodině. Ano, zvládnu to. Ano, udělám to. Ano, nevadí. Ano, v pohodě. Ano, jasně. Ano, klidně.
A přitom mi v hlavě už dávno svítí červená kontrolka.
Jenže já ji ignoruju. Protože jsem se naučil, že chlap má vydržet. Že neotravuje. Že si nestěžuje. Že nezatěžuje ostatní svými potřebami. Že je spolehlivý. Že je ten, na kterého je vždycky spoleh. Ten, co všechno zvládne. Ten, co neříká ne.
Tak neříkám.
Beru si práci navíc. Přijímám úkoly, které nestíhám. Souhlasím s věcmi, které nechci. Mlčím v situacích, kdy mi něco vadí. Ustupuju, i když už nemám kam. Přizpůsobuju se, i když se tím pomalu ztrácím sám sobě.
A navenek to vypadá skvěle. Jsem „hodný kluk“. Spolehlivý chlap. Ten, co pomůže. Ten, co nezlobí. Ten, co drží hubu a krok.
Jenže uvnitř se mi hromadí odpad. Každé malé potlačení. Každé polknutí vzteku. Každé „to je v pohodě“, když to v pohodě není. Každé „nevadí“, když to vadí hodně.
A ono se to nikam neztrácí. Jen to roste.
Roste to jako tlak v hrnci. Bez ventilu. Bez úniku. A já si namlouvám, že to zvládám. Že to přejde. Že to není tak hrozné. Že si nemám na co stěžovat.
Dokud jednoho dne nevybouchnu kvůli úplné kravině.
Kvůli špinavým ponožkám. Kvůli poznámce. Kvůli tónu hlasu. Kvůli drobnosti, která by normálně nestála za řeč. A najednou řvu. Jsem protivný. Sarkastický. Nepříjemný. Přehnaný.
A všichni koukají: „Co se ti stalo?“
A já vlastně nevím, co říct. Protože to nebylo o ponožkách. Bylo to o letech neschopnosti říct dost.
Neumím říct ne, protože mám strach, že zklamu. Že budu za sobce. Že mě lidi přestanou mít rádi. Že mě odmítnou. Že budu působit slabě. Že budu „ten problémový“.
Tak radši držím. Radši ustoupím. Radši se přizpůsobím. Radši to udělám já. Radši si to nechám pro sebe.
A tím se pomalu učím jednu nebezpečnou věc: že moje hranice nejsou důležité.
Že na tom, co chci, nezáleží tolik jako na tom, co chtějí ostatní. Že moje únava je méně podstatná než cizí očekávání. Že můj vnitřní stav je vedlejší produkt.
A pak se divím, že jsem vyčerpaný. Že jsem podrážděný. Že nemám energii. Že mě všechno štve. Že mám chuť utéct. Od lidí, od vztahů, od práce, od sebe.
Jenže já neutíkám. Já jen mlčím dál.
Neumím říct dost, protože jsem nikdy nebyl vedený k tomu, že bych vůbec nějaké „dost“ mít mohl. Nikdo mě neučil, že mám právo na hranice. Že mám právo něco odmítnout. Že mám právo říct: teď už ne, teď už nemůžu, teď už nechci.
Učili mě, že chlap vydrží. Že chlap maká. Že chlap se nehroutí. Že chlap to nějak zvládne. A já to zvládám. Technicky vzato.
Funguju. Chodím do práce. Platím účty. Starám se. Pomáhám. Plním role. Jsem „v pohodě“.
Jenže uvnitř jsem permanentně na hraně. Unavený z toho, že pořád jedu přes sebe. Že pořád říkám ano, i když celé tělo křičí ne. Že pořád hraju verzi sebe sama, která je přijatelná pro ostatní, ale ne pro mě.
A největší ironie? Lidi kolem mě ani netuší, že něco není v pořádku. Protože já jim to nikdy neřekl. Nikdy jsem nedal signál. Nikdy jsem neukázal hranici. Tak ji nemůžou respektovat.
Já jsem ten, kdo se naučil být bez hranic. A teď se divím, že mě všichni přechází.
Neumím říct ne. Neumím říct dost. A tak se mi emoce nehromadí v slovech, ale v těle. V napětí. V bolesti hlavy. V sevřeném žaludku. V nespavosti. V podrážděnosti. V pasivní agresi. V tichém odporu.
Jsem protivný, ale neumím vysvětlit proč. Jsem unavený, ale neumím říct z čeho. Jsem naštvaný, ale neumím to adresovat. Tak to jen prosakuje ven v malých, toxických dávkách.
Ironické je, že kdybych dokázal říct jedno obyčejné „ne“, ušetřil bych si spoustu budoucích výbuchů. Kdybych dokázal říct „teď už nemůžu“, nemusel bych jednou říkat „už mám všeho dost“ ve chvíli, kdy už je pozdě.
Ale říct ne znamená riskovat konflikt. Znamená riskovat zklamání. Znamená riskovat, že mě někdo uvidí jinak, než jak jsem zvyklý být viděn.
A to je pro mě děsivější než vlastní vyhoření.
Tak radši dál sbírám vnitřní dluhy. Každé ano, které mě stojí kus energie. Každé přizpůsobení, které mě stojí kus sebe. Každý úsměv, který maskuje vnitřní únavu.
A pak se divím, že se cítím prázdný. Že nemám chuť na sex. Na lidi. Na život. Že mě všechno stojí víc, než by mělo.
Neumím říct ne, neumím říct dost. Jen to ve mně roste. A jediné, co je na tom opravdu skandální, je to, že si dlouho myslím, že problém je někde venku. V práci. V partnerce. Ve světě.
Až jednou mi dojde, že ten problém jsem já. Ne proto, že bych byl špatný člověk. Ale proto, že jsem se nikdy nenaučil chránit sám sebe. Že jsem celý život učil všechny ostatní, že mě můžou používat bez omezení.
A teď sklízím důsledky. Ve formě únavy, vzteku, ticha a pocitu, že žiju cizí život, který jsem si sám odsouhlasil. Zase jedním dalším „ano“. I když jsem už dávno chtěl říct ne.
