Článek
Nevím, jak být dobrý partner i otec zároveň. A čím déle v tom jedu, tím víc mám pocit, že se to vlastně nedá. Že to není otázka organizace času, ale fyzikální zákon: energie, kterou dám jednomu, nutně chybí druhému.
Před dítětem jsem byl hlavně partner. Řešili jsme vztah, blízkost, sex, společné večery, hádky, smiřování. Měl jsem prostor být muž. Teď jsem hlavně táta. Řeším spánek, pleny, kroužky, teplotu, rýmu, školku, očkování. A někde mezi tím se snažím nezapomenout, že mám doma i ženu, nejen matku mého dítěte.
Jenže mozek to přepnul. Automaticky. Dítě je urgentní. Vždycky. Když brečí, všechno ostatní jde stranou. Když potřebuje, není o čem diskutovat. Partnerka to chápe. Racionálně. Jenže vztah nefunguje na racionalitu. Funguje na pozornost. A té mám čím dál míň.
Večer padnu na gauč vyždímaný. Ona si chce povídat. Já chci mlčet. Ona chce blízkost. Já chci ticho. Ona chce, abych byl muž. Já jsem celý den byl hlavně rodič. A ty role se ve mně nějak neumí přepnout.
Mám pocit, že doma jedu ve dvou paralelních vztazích. Jeden s dítětem, kde jsem hrdina, opora, střed vesmíru. A druhý s partnerkou, kde jsem unavený, nepřítomný a často nedostatečný.
A nejhorší je, že obě role jsou extrémně důležité. Jenže každá vyžaduje úplně jiného člověka.
Dítě potřebuje trpělivost, energii, hravost. Partnerka potřebuje pozornost, intimitu, komunikaci. Já mám pocit, že sotva zvládám jednu z těch sad. Natož obě.
Když jsem dobrý táta, nejsem dobrý partner. Protože nemám kapacitu. Když se snažím být dobrý partner, mám výčitky, že zanedbávám dítě. A pořád se pohybuju v nějakém vnitřním dluhu. Vždycky někomu něco dlužím.
A to je strašně vyčerpávající.
Nikdo tě nepřipraví na to, že rodičovství není jen o dítěti, ale o tom, že se ti kompletně rozpadne identita. Už nejsi jen muž. Už nejsi jen partner. Jsi funkce. Role. Systém.
A ty role si často konkurují.
Partnerství potřebuje čas bez dítěte. Rodičovství potřebuje čas s dítětem. Den má pořád jen 24 hodin a já mám pocit, že by jich bylo potřeba aspoň 40, abych to všechno zvládl tak, abych se necítil jako selhání.
Protože to slovo tam pořád je. Selhání.
Když partnerka řekne, že jí chybím, mám pocit viny. Když dítě brečí, že s ním nejsem, mám pocit viny. A celý život se snažím tu vinu nějak rozdělit spravedlivě. Jenže ona se nedá rozdělit. Ona se jen násobí.
Sex je kapitola sama pro sebe. Před dítětem samozřejmost. Po dítěti projekt. Logistika. Plánování. Únava. A já si připadám jako hajzl, že mi to chybí. Protože vedle mě je žena, která je vyčerpaná, hormonálně rozhozená, fyzicky unavená. A já řeším, že se cítím nechtěný.
Jenže i to je realita. Partnerka se stala matkou. A já se někde v tom procesu stal spíš spolupracovníkem než milencem. Tým. Logistika. Provoz. A erotika se ocitla někde na konci seznamu priorit, hned za vynesením koše.
A pak se ptám sám sebe: je to normální? Je to jen fáze? Nebo už je to nová verze vztahu, se kterou se musím smířit?
Nejvíc mě děsí, že nemám kapacitu být ideální v obou rolích. Že nemůžu být plně přítomný otec a zároveň vášnivý partner. Že se ze mě stal někdo, kdo pořád jen hasí potřeby druhých a své vlastní odkládá na neurčito.
A ono se to začne projevovat. Jsem podrážděný. Cynický. Mlčím. Utíkám do práce, na barák, k mobilu. Ne proto, že bych nechtěl být doma. Ale protože doma jsem neustále konfrontovaný s tím, že někde selhávám.
Partnerka chce víc mě. Dítě chce víc mě. Já už nemám víc sebe.
A nikdo mi neřekl, že rodičovství není jen o tom naučit se starat o dítě, ale o tom naučit se znovu definovat vztah. Přijmout, že už nikdy nebude stejný. Že partnerství po dítěti je jiný živočišný druh než partnerství před dítětem.
Jenže problém je, že já ten nový druh neumím žít. Nemám vzor. Můj táta byl hlavně táta, ne partner. Moje máma byla hlavně máma, ne žena. A já teď stojím uprostřed generace, která má být obojí najednou.
Citlivý otec. Přítomný partner. Emočně dostupný muž. Zodpovědný rodič. Sexuální bytost. Stabilní živitel. Všechno v jednom těle.
A to tělo je unavené.
Nevím, jak být dobrý partner i otec zároveň. Vím jen, že se o to snažím. A že ten pocit permanentní nedostatečnosti je asi součást balíčku. Že možná nikdo z nás to neumí úplně. Jen se tváříme, že jo, protože alternativa je přiznat, že dospělost není o tom mít všechno pod kontrolou, ale o tom žít v chaosu rolí, které se navzájem přetahují.
A že možná nejrealističtější cíl není být dokonalý v obou rolích. Ale nebýt úplně mizerný ani v jedné. Což je strašně málo romantické. Ale zatraceně upřímné.
Protože realita je taková, že každý den vybírám, komu dám víc. A každý den mám pocit, že jsem někoho zklamal. A to „někdo“ jsem často i já sám.
