Článek
Nikdo nás neučil zvládat emoce. A teď na to doplácíme. Ne jako kluci, ale jako dospělí chlapi. Ve vztazích, v manželstvích, v práci, v postelích, v tichu obýváků, kde sedíme vedle ženy, kterou milujeme, a přesto máme pocit, že jsme úplně sami.
Když se ohlédnu zpátky, vlastně si nepamatuju jediný moment, kdy by se mě někdo seriózně zeptal: „Jak se cítíš?“ Ne ve smyslu zdvořilostní fráze, ale tak doopravdy. Nikdo mě neučil rozeznávat smutek od vzteku. Nikdo mi nevysvětlil, že frustrace není lenost, že únava není slabost a že brek není ostuda.
Učili mě úplně jiné věci. Hlavně vydržet. Neodmlouvat. Nebýt přecitlivělý. Neřešit kraviny. Když jsem byl smutný, slyšel jsem, že mám být chlap. Když jsem byl naštvaný, měl jsem jít něco dělat. Když jsem byl zmatený, měl jsem se srovnat. Emoce nebyly téma. Emoce byly překážka.
A tak jsem se naučil jednu základní dovednost: potlačovat. Zavřít. Zatnout. Ignorovat. Přepnout se do režimu výkonu. Fungovat. Dělat, co se má. A hlavně nebýt obtížný.
Jenže emoce nejsou program, který vypneš. Jsou spíš jako voda. Když ji zavřeš, nehledá klid, ale jinou cestu. A ta cesta je často přes tělo, vztahy, psychiku, výbuchy vzteku nebo úplné vyhoření.
Teď je mi přes třicet. Mám rodinu, partnerku, dítě, práci, hypotéku. A najednou se po mně chce něco, co neumím. Mluvit o sobě. Sdílet pocity. Být otevřený. Pojmenovávat, co se ve mně děje. Vést rozhovory, ne monology. Říkat, že jsem smutný, že se bojím, že si nejsem jistý, že něco nezvládám.
Jenže já na to nemám nástroje. Nemám slovník. Nemám mapu. Mám jen pocit v hrudi a chaos v hlavě.
Když se mě partnerka zeptá, co cítím, zpanikařím. Ne proto, že bych nechtěl odpovědět. Ale proto, že odpověď neexistuje v hotové podobě. Ne ve větách. Jen v tlaku, únavě, neklidu, podráždění. A to se špatně překládá do lidské řeči.
Tak řeknu „nevím“. Nebo „jsem v pohodě“. Nebo „nic se neděje“. A vidím, jak se jí zlomí výraz. Protože ona ví, že to není pravda. A já vím, že to není pravda. Ale je to jediné, co ze mě vypadne.
Nikdo mě neučil, že emoce se dají zpracovávat. Že se s nimi dá pracovat. Že se dají rozebírat, třídit, pojmenovávat. Já se naučil jen dvě polohy: vydržet, nebo explodovat. Nic mezi tím.
A přesně to teď žiju. Buď mlčím, dusím to v sobě, nebo jednoho dne vybuchnu kvůli úplné blbosti. Kvůli špinavému hrnku. Kvůli poznámce. Kvůli tónu hlasu. A pak stojím sám před sebou a říkám si: Proč jsem tak přehnaně reagoval? Proč mě to tak sebralo?
Protože to nebyl hrnek. Byl to měsíc potlačených emocí.
Největší průšvih je, že společnost od nás najednou čeká emoční inteligenci, ale nikdo nás ji nenaučil. Chce se po nás, abychom byli citliví partneři, přítomní otcové, komunikující muži. Ale vyrůstali jsme v systému, kde byl ideál úplně jiný: tichý, silný, odolný, neřešící.
Tak jsme rozkročení mezi dvěma světy. Mezi starým modelem chlapa, co mlčí a vydrží, a novým modelem chlapa, co mluví a cítí. A většina z nás nepatří ani do jednoho. Jsme někde uprostřed. Zmatení. Frustrovaní. Vyčerpaní.
Chceme blízkost, ale neumíme ji vytvářet. Chceme pochopení, ale neumíme se otevřít. Chceme být lepší partneři, ale nemáme nástroje, jak se jimi stát. A pak se divíme, že se cítíme nepochopení, odstrčení, nechtění.
Doplácíme na to ve vztazích. Ženy nám říkají, že jsme emočně nedostupní. My máme pocit, že po nás chtějí něco nerealistického. Ony chtějí mluvit, my chceme mít klid. Ony chtějí sdílení, my chceme řešení. A oba jsme vlastně zoufalí.
Doplácíme na to i na sobě. Úzkosti, deprese, psychosomatické problémy, závislosti, vyhoření. Ne proto, že bychom byli slabí. Ale proto, že jsme celý život neměli dovoleno být slabí nahlas.
Nikdo nás neučil, že emoce nejsou hrozba. Že nejsou selhání. Že nejsou znak neschopnosti. Nikdo nám neřekl, že smutek není ostuda, strach není zbabělost a nejistota není důkaz, že jsme špatní chlapi.
Tak teď sedíme v terapiích, na gaučích, v kuchyních, v autech, v tichu, a učíme se věci, které jsme se měli učit už jako kluci. Jak poznat, co cítím. Jak to říct. Jak neútočit. Jak neutíkat. Jak neuzavírat všechno dovnitř.
Je to absurdní. Ve třiceti, čtyřiceti letech se učím základní emoční gramotnost. Učím se mluvit o sobě. Učím se být zranitelný. Učím se, že mlčení není síla, ale často jen strach.
A nejvíc ironické je, že čím víc se to učím, tím víc vidím, kolik problémů v mém životě nevzniklo proto, že bych byl špatný člověk, ale proto, že jsem byl emočně negramotný.
Nikdo nás neučil zvládat emoce. Učili nás je přežívat. A teď sklízíme důsledky. Ve vztazích, které nefungují. V rodinách, kde se nemluví. V hlavách, které jsou plné chaosu.
A možná ten největší skandál není to, že jsme takoví. Ale to, že se pořád tváříme, že je to normální. Že chlap má mlčet. Že chlap to má vydržet. Že chlap si nemá stěžovat.
Jenže my už víme, že to nefunguje. Jen jsme to zjistili pozdě. A za cenu, kterou teď platíme každý den. Ve chvílích, kdy bychom chtěli něco říct, ale nevíme jak. A tak zase jen mlčíme. A tváříme se, že jsme v pohodě. I když nejsme.
