Článek
Když otevřeli nový obchvat, bylo to slavnostní. Páska, nůžky, úsměvy, tiskovky. „Dopravní revoluce,“ říkali. „Odlehčíme centru,“ říkali. Já tam stál opodál se svým kolem a přemýšlel, jestli jsem se náhodou nepřenesl do sci-fi filmu, kde kola už neexistují.
Silnice široká jak přistávací dráha. Tři pruhy tam, tři zpátky. Krajnice tak velkorysá, že by se na ní dal pořádat menší piknik. Beton, svodidla, protihlukové stěny, odvodnění, všechno. Jen ten metr pro kolo se někam nevešel. Asi se nevešel do rozpočtu. Nebo do představivosti.
Rozhodl jsem se, že si obchvat projedu. Čistě vědecký výzkum. Zjistit, kde přesně končí realita a začíná absurdno.
Začátek byl slibný. Nový asfalt, hladký jako stůl. Jenže po pár stovkách metrů krajnice zmizela. Zmizela tak náhle, jako moje iluze o plánování. Zůstal jen pruh pro auta a já, drobný detail v logistickém plánu pro dvoutunové kolosy.
Auta svištěla kolem. Řidiči překvapeni, že se na jejich nové dálnici pohybuje něco bez motoru. Někteří zpomalili. Někteří zrychlili, aby ten podivný jev měli rychle za sebou. Jeden na mě dokonce zatroubil, jako bych mu osobně ukradl pruh.
Přitom by stačilo málo. Metr asfaltu. Jeden jediný metr. Ne tunel. Ne estakáda. Jen pruh, kde bych nemusel hrát ruskou ruletu s proudem dopravy.
Když jsem sjel z hlavní trasy, objevil jsem „alternativu“. Oficiální objížďka pro cyklisty. Vede přes pole, pak po rozbité cestě, pak po úseku, kde asfalt končí v hlíně a naději. Čtyři kilometry navíc, aby auta mohla ušetřit tři minuty.
Tam jsem si uvědomil, že obchvat není stavba. Je to filozofie. Filozofie, která říká: kdo má motor, má prioritu. Kdo šlape, ať si poradí.
Na billboardu u vjezdu stálo: „Moderní infrastruktura pro 21. století.“ Asi jsem zaspal století. Možná se kola počítají až do 22.
Nejvíc mě baví ten kontrast. Město mluví o ekologii, o udržitelnosti, o podpoře cyklistiky. A pak postaví obchvat, který cyklistu ignoruje s elegancí profesionálního diplomata. Je to jako kdyby otevřeli novou restauraci a zapomněli na vegetariány. „My jsme mysleli, že to nepotřebujete.“
Jednou jsem se zastavil u kraje a pozoroval ten proud aut. Dokonalá choreografie spalování. A já tam stál, s kolem, které nepotřebuje benzín ani parkovací místo. A přesto jsem byl ten navíc.
Možná je problém v představivosti. Metr asfaltu pro kolo se nevejde do velkého projektu. Nevyfotí se tak dobře. Nezazáří na vizualizaci. Není dost monumentální. Je příliš obyčejný. Příliš lidský.
Jenže právě ten metr by změnil všechno. Oddělil by mě od proudu aut. Dal by mi pocit, že sem patřím. Že nejsem chyba v systému.
Když jsem se vracel zpátky přes polní cestu, míjel jsem ceduli „Stavba financována z veřejných prostředků“. Usmál jsem se. Veřejných. To slovo mě pobavilo. Znamená to i mě? Nebo jsem jen statistická poznámka pod čarou?
Možná jednou přijde doba, kdy se při plánování obchvatu někdo zeptá: „A co kola?“ A nebude to znít jako sci-fi. Nebude to působit jako extravagance. Bude to samozřejmost.
Do té doby budu jezdit po alternativách. Po cestách, které vedou kolem. Doslova.
A pokaždé, když projedu kolem toho monumentálního obchvatu za miliardy, vzpomenu si, že někdy nejdražší není to, co postavíte. Ale to, na koho zapomenete.
A metr asfaltu? Ten zůstává nejdražší komoditou ve vesmíru městského plánování.
