Článek
Balík dorazil nenápadně. Žádné varování, žádný zvláštní obal, prostě klasická zásilka, jakých už člověk otevřel desítky. Položil jsem ji na stůl a ještě než jsem vzal nůž do ruky, ucítil jsem něco, co do běžného nákupu nepatří. Nejasný, těžký zápach, který se snažil tvářit jako plast, chemie a něco mrtvého zároveň.
Říkám si, že to bude jen obal. Že se to vyvětrá. Že přeháním. Otevírám krabici a v tu chvíli mi dojde, že tohle není drobná nepříjemnost, ale plnohodnotný útok na čichové buňky. Všechno uvnitř bylo cítit stejně. Ne jednotlivý kus, ale celý obsah, jako by byl skladovaný v sudu s něčím, co nemělo nikdy opustit továrnu.
Vytahuji první věc. Pohledově v pořádku. Funkčně možná taky. Ale ten smrad. Drží se rukou, stolu, vzduchu v místnosti. Otevírám okno. Pak druhé. Pak přemýšlím, jestli není lepší otevřít i dveře na chodbu a omluvit se sousedům.
Člověk si v tu chvíli začne klást otázky. Kde to leželo. Z čeho to bylo vyrobené. A hlavně proč mám pocit, že by se to nemělo dotknout kůže, natož skončit v bytě. Myšlenka na reklamaci se objeví rychle, ale ještě rychleji ji přebije potřeba dostat ty věci co nejdál od sebe.
Nakonec končí balík na balkoně. V igelitovém pytli. Zavázaný. Izolovaný. A stejně mám pocit, že ten pach zůstal někde ve vzduchu, v hlavě, v paměti. Nešlo o peníze. Ty byly směšné. Šlo o zkušenost, kterou bych nikomu nepřál.
Od té doby, když vidím extrémně výhodnou nabídku a slib dokonalého produktu za pár korun, vzpomenu si na ten okamžik otevření krabice. A na to, že některé věci jsou drahé právě proto, že nejsou cítit už na dálku.
