Článek
Objednávka vznikla úplně nenápadně. Člověk scrolluje, kouká, porovnává ceny a najednou má v košíku něco, co vlastně nutně nepotřebuje. Ne proto, že by to hledal, ale proto, že to tam prostě bylo. Levné, dostupné, s fotografiemi, které slibovaly víc, než by si člověk normálně troufl očekávat.
Kliknutí na potvrzení bylo rychlé. Bez přemýšlení. Bez pocitu, že by šlo o něco důležitého. Spíš taková drobná radost do budoucna, malý balík, na který se za pár týdnů skoro zapomene. Když pak skutečně dorazil, překvapilo mě, jak moc jsem se na jeho otevření těšil. Možná právě proto, že jsem od něj nic nečekal.
Balík byl lehký. Až podezřele lehký. Při rozbalování jsem si všiml zvláštního zvuku plastu, který nezněl tak, jak by měl. Nešlo o nic konkrétního, spíš o součet drobností, které dohromady vytvářely pocit, že něco není v pořádku. Vytáhl jsem obsah ven a položil ho na stůl.
Na první pohled to odpovídalo tomu, co jsem viděl na obrázcích. Tvar seděl. Barva taky. Dokonce i detaily byly podobné. Jenže čím déle jsem se na tu věc díval, tím víc mi připadala cizí. Jako by patřila někam jinam. Ne do mého bytu, ne do mých rukou, ne do běžného používání.
Vzít ji do ruky bylo zvláštní. Materiál působil nepřirozeně. Studeně, kluzce, s lehkým chemickým nádechem, který se nedal přehlédnout. Říkal jsem si, že přeháním. Že je to jen první dojem. Že si zvyknu. Ale místo zvyknutí přišel odpor. Tichý, nenápadný, ale vytrvalý.
Večer, který měl být klidný, se začal rozpadat. Ne kvůli té věci samotné, ale kvůli myšlenkám, které spustila. Přemýšlel jsem, kde vznikla, kdo ji vyráběl a v jakých podmínkách. Co všechno muselo být odfláknuté, aby se mohla prodávat za takovou cenu. A proč mi vlastně připadá normální si to objednat.
Zkoušel jsem najít pro věc využití. Přesvědčit sám sebe, že to nebyla chyba. Ale pokaždé, když jsem se na ni podíval, měl jsem chuť ji odložit. Ne proto, že by byla nefunkční. Ale proto, že mi kazila pocit z vlastního prostoru. Jako cizí předmět, který narušuje rovnováhu místnosti.
Nakonec skončila v šuplíku. Ne s úmyslem ji používat později, ale s přáním, abych na ni nemusel myslet. Večer byl pryč. Nálada taky. Zůstalo jen zvláštní ticho a pocit, že jsem si domů přinesl něco, co tam nikdy nemělo být.
Od té doby se na podobné nabídky dívám jinak. Ne s pohrdáním, ale s opatrností. Protože někdy si člověk nekupuje věc. Kupuje si okamžik, který ho vytrhne z klidu. A ten bývá často dražší než samotná objednávka.
