Článek
Pamatuju si to úplně přesně. Stál jsem na dvoře, bylo mi asi sedm a brečel jsem, protože mi starší kluci rozbili kolo. Táta se na mě podíval a řekl větu, kterou slyším v hlavě dodnes: „Neřvi, nejsi holka.“
Tenkrát jsem tomu nerozuměl. Jen jsem se snažil přestat. Zadržel jsem slzy. Spolkl vztek. A naučil se první důležitou lekci: emoce jsou slabost.
Od té doby se to opakovalo. Ve škole. Na hřišti. V rodině. Když jsem byl smutný, slyšel jsem, že to přejde. Když jsem byl naštvaný, že mám mlčet. Když jsem byl zraněný, že se mám kousnout a vydržet.
Nikdo mě neučil, co tím cítím. Jen co s tím nemám dělat.
Dnes je mi přes čtyřicet. Mám práci, rodinu, hypotéku, zodpovědnost. Navenek fungující chlap. Uvnitř ale často prázdno. Ne proto, že bych nic necítil. Ale proto, že nevím, jak to pojmenovat.
Když se mě manželka zeptá, co se se mnou děje, odpovím „nic“. Ne proto, že bych lhal. Ale protože to fakt nevím. Cítím tlak. Únavu. Napětí. Ale neumím říct, jestli jsem smutný, zklamaný, frustrovaný nebo osamělý.
Všechno to splývá do jedné šedé mlhy.
Plakat neumím. Nejde to. Tělo to nepustí. Slzy se zaseknou někde hluboko. Místo nich přijde vztek. Podrážděnost. Ticho. Únik do práce, do alkoholu, do mobilu.
A pak se divím, že se cítím odpojený. Od sebe. Od lidí. Od světa.
Nejhorší je, že okolí to bere jako sílu. „Ty jsi tak klidný.“ „Ty všechno zvládáš.“ „Ty se jen tak nerozhodíš.“ Jenže to není klid. To je otupělost. Není to stabilita. Je to zamrzlý vnitřek.
Začal jsem si uvědomovat, že mě nikdo neučil, jak být chlapem. Učili mě, jak nebýt slabý. Jak potlačit. Jak vydržet. Jak přežít. Ale ne jak cítit.
A tak dnes stojím v situacích, kdy by bylo normální brečet – smrt v rodině, rozchod, strach o děti – a nic. Prázdno. Ticho. Jen tlak na hrudi a pocit, že se něco děje, ale nevím co.
Psycholog mi jednou řekl větu, která mě zasáhla víc než všechny motivační řeči: „Vy neumíte cítit, protože jste se to nikdy nenaučil.“
A měl pravdu. Emocionální gramotnost jsem nikdy nedostal. Jen manuál na přežití.
Nejvíc mě děsí, že to možná předávám dál. Synovi. Když brečí, první impuls je říct mu, ať je v pohodě, ať se nic neděje. Místo abych se zeptal, co cítí. Protože to neumím ani u sebe.
Celý život jsem si myslel, že být chlap znamená nebýt zranitelný. Dnes začínám chápat, že to znamená pravý opak. Umět si přiznat bolest. Smutek. Strach. Bez studu.
Ale když vás od malička učili, že chlap nesmí brečet, zjistíte jednoho dne, že vlastně nevíte, jak se brečí. Jak se cítí. Jak se mluví o věcech, které nejsou výkon, práce a povinnosti.
A tak žiju v těle dospělého muže, ale s emocionální výbavou kluka, kterému bylo řečeno: neplač.
Jenže já už nechci jen přežívat. Chci konečně cítit. A to je možná ta nejtěžší práce, jakou jsem kdy musel udělat.
