Článek
Jel jsem na kole. Ne rychle, ne bezhlavě, žádný závod. Obyčejná jízda po cestě, kde se potkávají cyklisté, chodci i pejskaři. Místo, kde člověk automaticky zpomalí, kouká kolem sebe a počítá s tím, že ne všichni se chovají předvídatelně.
Pes jsem viděl už z dálky. Volně pobíhal, občas se rozběhl ke kraji cesty, pak zase zpátky k páníčkovi. Ten šel v klidu, ruce v kapsách, žádné vodítko, žádná snaha psa usměrnit. Zpomalil jsem. Automaticky. Připravený brzdit.
Když jsem byl blíž, pes se zastavil. Podíval se na mě. Ten typ pohledu, kdy nevíte, jestli zůstane stát, nebo se rozhodne pro náhlý sprint. Páníček se na mě podíval taky a s lehkým úsměvem pronesl větu, kterou jsem od té doby slyšel ještě mockrát.
„On si vás nevšímá.“
Řekl to tónem člověka, který má pocit, že situaci má plně pod kontrolou. Že není důvod ke stresu. Že problém vlastně neexistuje. Jenže ve stejném okamžiku se pes odlepil od země a rozběhl se. Ne pryč. Ne k němu. Přímo přede mě.
Šlápl jsem na brzdy. Prudce. Kolo se smýklo, noha mi sjela z pedálu. Naštěstí jsem nespadl. Zastavil jsem pár desítek centimetrů od psa, který mezitím změnil směr a spokojeně odběhl stranou, jako by se nic nestalo.
Srdce mi bušilo až v krku.
Podíval jsem se na páníčka. Čekal jsem omluvu. Aspoň gesto. Něco, co by naznačilo, že si uvědomuje, jak blízko to bylo. Místo toho přišlo pokrčení ramen.
„Vidíte? Nic se nestalo.“
Ano. Nic se nestalo. Tentokrát.
Ale přesně tahle věta mě rozčílila víc než samotná situace. Protože „nic se nestalo“ je argument, který platí jen do chvíle, než se něco stane. A pak už je pozdě. Na vysvětlování, na uklidňování, na věty o tom, že pes je hodný a nikdy nic neudělal.
Nešlo o psa. Ten dělal to, co psi dělají. Reagoval na pohyb, zvuk, instinkt. Šlo o člověka, který si spletl důvěru se zodpovědností. Který byl tak přesvědčený o tom, že svého psa zná, až přestal vnímat okolí.
Když jsem pokračoval v jízdě, třásly se mi ruce. Ne strachy, ale vztekem. Ne kvůli sobě. Kvůli tomu, jak snadno mohl být ten příběh jiný. Stačilo, abych jel o trochu rychleji. Stačilo, aby byl pes menší, tmavší, hůř viditelný. Stačilo, aby někdo další jel za mnou.
A najednou by „on si vás nevšímá“ znělo hodně dutě.
Tenhle přístup vídám často. Nejen u pejskařů. U lidí obecně. Přenášení odpovědnosti na ostatní. Očekávání, že se všichni přizpůsobí jejich světu, jejich zvířeti, jejich dítěti, jejich pohodlí. A když se někdo ozve, je označený za přecitlivělého.
Nechtěl jsem konflikt. Nechtěl jsem moralizovat. Chtěl jsem jen projet bezpečně kolem. A místo toho jsem si odnesl další zkušenost, kterou si budu pamatovat pokaždé, když uvidím psa bez vodítka.
Protože problém není v tom, že pes běhá. Problém je v tom, že někdo předem rozhodne za všechny ostatní, že je to v pořádku. Že se přece „nic nestane“. Že ostatní mají být v klidu.
Ale klid se nedá nařídit větou.
Ten den to dopadlo dobře. Dojel jsem domů. Pes odběhl dál. Páníček šel v klidu pokračovat ve své procházce. Jen mně zůstal v hlavě ten obraz – pes mířící pod kola a věta, která měla všechno vyřešit.
„On si vás nevšímá.“
Možná ne. Ale zákony fyziky, gravitace a brzdná dráha si všímá každý. A ty se nedají uklidnit úsměvem ani sebejistým tónem.
