Článek
Ona chce sdílet den. Já chci zapomenout, že nějaký byl. Ten rozdíl mezi námi je možná malý na papíře, ale v reálném životě dělá obrovskou propast. Pro ni je večer začátek. Pro mě konec. Pro ni je mluvení způsob, jak se vyčistit. Pro mě je mluvení návrat do všeho, co se snažím aspoň na chvíli pustit.
Přijdu domů a ona se ptá: „Tak co, jaký jsi měl den?“ A já cítím, jak se ve mně všechno stáhne. Ne proto, že bych nechtěl odpovědět. Ale proto, že vím, co ta otázka znamená. Že se očekává příběh. Emoce. Detaily. Prožitky. Že mám znovu otevřít všechno, co jsem celý den řešil, snášel, přežíval.
A já už to nechci znovu žít.
Celý den jsem byl vystavený lidem, rozhodnutím, tlakům, situacím, které nebyly příjemné. Něco jsem pokazil, něco jsem nestihl, něco mě štvalo, něco mě vyčerpalo. A když to konečně skončilo, mám chuť to nechat tam. V práci. V minulosti. V dnešku, který už je za mnou.
Jenže ona chce, abych to přinesl domů.
Chce slyšet, co se stalo. Jak jsem se cítil. Co mě potěšilo, co mě naštvalo. Chce sdílet realitu. Já chci od ní utéct. Ne od ní osobně. Od všeho, co ten den představuje. Od stresu. Od odpovědnosti. Od pocitu, že musím pořád něco řešit.
Pro mě je mlčení odpočinek. Pro ni je mlčení prázdno.
A tak sedíme vedle sebe, každý v úplně jiném světě. Ona má pocit, že se uzavírám. Já mám pocit, že se chráním. Ona chce být blíž. Já potřebuju odstup, abych se vůbec dokázal nadechnout.
Nikdy jsem se nenaučil sdílet hned. Potřebuju čas, než se mi věci v hlavě usadí. Nechci je ventilovat v syrovém stavu. Nechci je analyzovat. Nechci se v nich přehrabovat. Chci je nechat odeznít. Zapomenout. Vymazat.
Protože pro mě je zapomenutí forma přežití.
Když na věci nemyslím, nebolí. Když je nepojmenuju, nemají sílu. Když o nich nemluvím, jako by se nestaly. Možná je to nezdravé, možná je to útěk. Ale je to jediný způsob, jak si udržet aspoň kousek klidu.
Ona to má opačně. Když nemluví, dusí se. Když nesdílí, má pocit, že je sama. Když věci neprobere, zůstávají v ní. A tak se snaží mluvit. Ptát se. Otevírat témata. Vrátit mě zpátky do dne, který já už chci mít za sebou.
A oba máme pocit, že ten druhý nechápe, co potřebujeme.
Ona nechápe, proč nechci mluvit. Proč se ptám jen jednoslovně. Proč se vyhýbám detailům. Proč přepínám téma. A já nechápu, proč se k tomu dni pořád vracíme. Proč ho rozebíráme. Proč ho znovu otevíráme, když už je pryč.
Pro mě je sdílení zátěž. Pro ni je sdílení úleva.
A nikdo z nás není špatně. Jen jsme úplně jinak nastavení.
Jenže ve vztahu se tyhle rozdíly netýkají teorie. Dotýkají se každého večera. Každého „tak co dneska“. Každého ticha, které ona vnímá jako problém a já jako vysvobození.
Začínám si uvědomovat, že moje potřeba zapomínat není o dni. Je o životě. O tom, že jsem dlouhodobě unavený. Že mám pocit, že pořád něco řeším, ale málokdy něco skutečně žiju. Že večer už nemám kapacitu být znovu přítomný ve stejných tématech, která mě vyčerpávala celý den.
Nechci si den pamatovat. Chci ho odložit.
Možná je to známka toho, že něco není v rovnováze. Že nežiju tak, abych se večer těšil na vzpomínky. Ale tak, abych se těšil, až na ně zapomenu. A to je dost smutné zjištění.
Ona chce sdílet den. Já chci zapomenout, že nějaký byl. A někde mezi těmi dvěma postoji se ztrácí to, co bychom oba chtěli nejvíc – být spolu. Ne v minulosti, ne v analýze, ne v úniku. Ale tady a teď. Jenže k tomu by bylo potřeba, abych se naučil nejen zapomínat, ale taky skutečně žít tak, aby nebylo před čím utíkat.
