Článek
Ještě před třemi lety jsem měl všechno, co se považuje za „úspěch“. Stabilní práci v korporátu, slušný plat, byt na hypotéku, firemní benefity, dovolenou dvakrát ročně a pocit, že jsem na správné životní cestě. Jenže uvnitř jsem byl prázdný. Každý den stejný open space, stejné porady, stejné řeči o výkonu, cílech a tabulkách.
A pak jsem jednoho dne udělal něco, co všichni kolem označili za šílenství. Dal jsem výpověď. Prodal skoro všechno, koupil starou dodávku a rozhodl se, že budu žít „svobodně“. Bez šéfa, bez nájmu, bez budíku. Jen já, silnice a svět.
Na Instagramu to vypadalo dokonale. Fotky západů slunce, kafe na kapotě, notebook v horách, hashtagy jako freedom, vanlife, simpleliving. Lidi mi psali, že mi závidí. Že jsem odvážný. Že jsem inspirace. Jenže nikdo neviděl, co je mimo záběr.
První facka přišla rychle. Samota. Ne romantická, tichá samota v přírodě, ale ta skutečná. Dny, kdy s nikým nepromluvíte. Večery, kdy sedíte v dodávce na parkovišti u supermarketu a koukáte do zdi. Kamarádi mají práci, rodiny, povinnosti. Vy máte jen čas. Spoustu času. A hlavu plnou myšlenek.
Druhá facka byly peníze. Protože svoboda neznamená, že nemusíte platit. Znamená jen, že nemáte jistotu. Zakázky na volné noze nejsou pravidelné, internet nefunguje všude, technika se kazí, auto se rozbíjí. Jedna větší oprava a jste na nule. Žádná nemocenská, žádná dovolená, žádné jistoty.
Na sítích se neukazuje, jak hledáte sprchu. Jak řešíte záchod. Jak v zimě mrznete a v létě se vaříte. Jak se hádáte sami se sebou, jestli jste udělali životní chybu, nebo jen procházíte krizí.
Nikdo vám neřekne, že „žít jednoduše“ je ve skutečnosti strašně náročné. Neustále plánujete, kde budete spát, kde natankujete, kde se připojíte k internetu, kde se najíte, kde zaparkujete, aby vás nevyhnala policie nebo místní.
A hlavně – nikdo nemluví o tom, že svoboda může být děsivá. Když nemáte strukturu, povinnosti ani pevný bod, zjistíte, že nevíte, kdo vlastně jste. V korporátu jsem si stěžoval na stres, ale aspoň jsem věděl, kam patřím. Tady patřím všude a nikam zároveň.
Největší paradox? Že jsem začal mít nostalgii po kanceláři. Po obyčejných věcech. Po kávě s kolegy. Po jistém příjmu. Po pocitu, že jsem součástí něčeho stabilního.
Vanlife mě naučil jednu tvrdou pravdu: utéct od systému neznamená vyřešit vnitřní problémy. Vzal jsem si je s sebou. Jen bez platu, bez zázemí a bez iluze, že mě někdo zachrání.
Ano, jsou dny, kdy se probudím u jezera, otevřu dveře dodávky a mám pocit, že žiju film. Ale jsou i týdny, kdy parkuju na šedém sídlišti, řeším rozbitý alternátor, prázdný účet a pocit, že jsem se stal turistou ve vlastním životě.
Svoboda, o které se nemluví, není jen o tom, že nemáte šéfa. Je hlavně o tom, že nemáte ani oporu. Že všechno je na vás. Každé rozhodnutí, každý průšvih, každý špatný den.
A to je něco, co se na Instagram nevejde do čtverce.
Nejsem si jistý, jestli bych se vrátil zpátky do korporátu. Ale už vím, že svoboda není romantický sen. Je to extrémní forma zodpovědnosti. A ne každý ji unese tak lehce, jak to vypadá na fotkách se západem slunce a hrnkem kafe.
