Článek
Zatímco ostatní řešili menu, já řešil, jestli stihnu aspoň něco, co se dá držet jednou rukou. Restaurace byla plná lidí, kteří očividně neměli potřebu tvářit se nepostradatelně. Seděli. Jedli. Smáli se. Amatéři.
Já zvolil efektivitu. Rohlík. Bez přílohy. Čistý, autentický, korporátně minimalistický. Jídlo člověka, který nemá čas, protože má poslání. Nebo aspoň hodně e-mailů.
Postavil jsem se ke kuchyňské lince, rohlík v ruce, mobil v druhé. Kousal jsem a přikyvoval. Nikomu konkrétnímu, ale vypadalo to, že něco schvaluju. Důležitě. V očích kolegů jsem byl ten, kdo „nemá čas ani jíst“. Ve skutečnosti jsem jen nestihl nic lepšího.
Každé sousto bylo doprovázeno kontrolou notifikací. Ne proto, že bych musel. Ale protože kdybych se na pět minut odpojil, svět by se očividně zhroutil. Minimálně ten můj.
Rohlík byl suchý. Symbolicky. Připomínal mi, že oběd není o chuti, ale o přežití. Když jsem ho zapíjel studenou kávou z rána, měl jsem pocit, že právě vyznávám nový životní styl. Říkejme mu „busy chic“.
Nejlepší na tom bylo, že jsem se u toho cítil důležitě. Ne proto, že bych řešil něco zásadního, ale protože jsem vypadal, že řeším něco zásadního. A to je v práci často to hlavní.
Když mě někdo zahlédl, pronesl soucitné: „Ty ani nejíš?“
„Ale jo,“ odpověděl jsem s plnou pusou. „Jen rychle.“
Rychle je kouzelné slovo. Omluví všechno. Rychle pracuju. Rychle jím. Rychle žiju. Až jednou rychle vyhořím, ale to už bude jiná kapitola.
Po deseti minutách bylo po obědě. Rohlík zmizel, hlad zůstal. Ale pocit, že jsem oběd „nějak vyřešil“, byl silný. Přesně ten typ uspokojení, který vám vydrží do chvíle, než vás ve tři odpoledne přepadne chuť sníst cokoli, včetně kancelářských potřeb.
Zbytek pauzy jsem strávil tím, že jsem vysvětloval, proč něco nejde udělat dnes, i když to „bylo jen na chvilku“. A u toho jsem si připadal profesionálně. Člověk, který obětuje oběd pro vyšší dobro. Nebo aspoň pro klid v inboxu.
Když jsem se večer doma přejídal vším, co nebylo přibité, došlo mi, že ten rohlík nebyl oběd. Byl to symbol. Symbol pracovního dne, kdy se tváříme důležitě, abychom nemuseli přiznat, že jsme jen hladoví a unavení.
Ale zítra to udělám znovu. Možná s houskou. Kariérní posun se přece musí projevit.
