Článek
Po práci ze mě chce emoce. Já už žádné nemám. Ne že bych byl chladný člověk. Ne že bych necítil. Jen mám pocit, že všechno, co ve mně bylo, jsem už během dne rozdal. Každé slovo, každé gesto, každé rozhodnutí, každé uklidnění někoho jiného. Když přijdu domů, jsem prázdný. Ne smutný. Ne naštvaný. Prostě vybitý.
Celý den jsem v režimu reakce. Někdo něco chce, někdo něco potřebuje, někdo má problém, někdo je nespokojený. Musím odpovídat, vysvětlovat, řešit, usmívat se, kontrolovat se. Emoce používám jako nástroj. Uklidňuju, motivuju, přizpůsobuju se. Jsem empatický, i když se mi nechce. Jsem profesionální, i když jsem unavený. Jsem přítomný, i když bych nejradši zmizel.
A pak přijdu domů.
Ona se těší. Konečně večer. Konečně čas spolu. Konečně prostor mluvit o tom, co cítila, co řešila, co ji trápí, co ji těší. Chce, abych byl pozorný. Abych se ptal. Abych reagoval. Abych byl emocionálně dostupný.
Jenže já už nemám z čeho brát.
Sedím na gauči a mám pocit, že ve mně není nic. Ne prázdnota v depresivním smyslu. Spíš ticho. Vypnutý vnitřní svět. Nechci mluvit, protože nemám co říct. Nechci se ptát, protože nemám kapacitu naslouchat. Nechci řešit emoce, protože jsem jimi přesycený.
A ona to vidí jinak.
Vidí nezájem. Odtažitost. Chlad. Má pocit, že se jí vyhýbám. Že ji neposlouchám. Že mě nezajímá. A já se v duchu ptám: jak jí mám vysvětlit, že mě zajímá, ale už nemám sílu to prožívat navenek?
Pro ni jsou emoce spojení. Pro mě jsou emoce energie. A ta energie má limit.
Když řeknu, že jsem unavený, slyším: „Ale vždyť jsi jen seděl v práci.“ Když řeknu, že nemám náladu mluvit, slyším: „Ty se mnou nechceš být.“ Když mlčím, slyším: „Ty se uzavíráš.“ A když se snažím mluvit, ale bez nadšení, slyším: „Ty jsi nějaký divný.“
Takže vlastně: ať dělám cokoliv, je to špatně.
Nejhorší na tom je, že to není o ní. Je to o mně. O tom, že jsem se naučil fungovat v neustálém výdeji. Že celý den dávám pozornost světu, práci, lidem kolem. A doma už nemám co nabídnout, i když bych chtěl.
Mám pocit, že se ode mě čeká, že budu mít nekonečný zdroj emocí. Že přepnu z pracovního módu rovnou do partnerského. Žádná mezifáze. Žádný přechod. Žádný prostor se nadechnout. Prostě přijdu domů a mám být plnohodnotný člověk připravený na hluboké rozhovory.
Jenže já často potřebuji nejdřív vypnout. Ticho. Klid. Být chvíli sám v sobě. Ne proto, že bych utíkal. Ale proto, že se potřebuji znovu poskládat.
Rozdíl mezi námi je v tom, že ona se večer dobíjí mluvením. Já se dobíjím mlčením.
Pro ni je sdílení úleva. Pro mě je to další výkon. Další pozornost. Další energie. Další proces. A když už jsem vyčerpaný, každá otázka, každá emoce, každé „pojď si promluvit“ ve mně spíš vyvolá úzkost než blízkost.
Ne proto, že bych ji nemiloval. Ale proto, že jsem přestal mít kapacitu.
Začal jsem si uvědomovat, že neumím hospodařit se svou energií. Že ji rozdávám všude možně, jen ne sobě. Že se snažím být spolehlivý v práci, silný navenek, klidný doma. A někde mezi tím se ztrácí můj vlastní vnitřní stav.
Už ani nevím, co cítím. Vím jen, že jsem unavený.
Po práci ze mě chce emoce. Já už žádné nemám. A to je možná ten největší problém. Ne to, že bych byl špatný partner. Ale že jsem se stal člověkem, který žije dlouhodobě nad své psychické možnosti.
Protože emoce nejsou nekonečný zdroj. Nedají se rozdávat donekonečna bez doplnění. A když se člověk dlouho přetvařuje, že je v pohodě, že zvládá, že má energii, jednoho dne zjistí, že už nemá ani pro sebe.
A pak už není problém vztah. Pak je problém celý životní režim.
Možná nepotřebuji být víc emocionální. Možná potřebuji být míň vyčerpaný. Míň dostupný pro svět. Míň rozdaný všem ostatním. A víc přítomný sám sobě.
Protože když nemám emoce ani pro sebe, nemůžu je mít ani pro nikoho jiného. A žádný vztah se nedá postavit na člověku, který je dlouhodobě prázdný, i když se snaží působit plně.
