Článek
Praha je město, kde asfalt nikdy nezaschne. Kde bagr má status místního folklóru a oranžová vesta je vlastně národní kroj. A přesto se stále najde někdo, kdo usedá do auta s vírou, že tentokrát to půjde rychleji. Tenhle archetyp pražského optimisty sedne do svého SUV, nastartuje, pustí si dopravní zpravodajství a doufá, že jeho ulice je zázračně prázdná. A pak, o tři minuty později, znovu a znovu, každý den: stojí.
Mezitím kolista projíždí kolem. Ne proto, že by byl sportovec roku. Ne proto, že by si chtěl v šest ráno dát kardio. Ale protože chce prostě DOJET. Reálně dorazit na místo. A nezůstat emocionálně rozpuštěný ve výfukové mlze mezi dvaceti auty, která se nehýbou, protože se zrovna kopou koleje, kanalizace, plyn, optika, nebo město jen zapomnělo díru zahrabat od loňska.
Řidiči aut v Praze jsou fascinující živočišný druh. Sedí v klimatizované krabici, ale tváří se, že trpí víc než kdokoli jiný v galaxii. A pak, když kolem nich projede člověk na kole, začnou vyřvávat o „nebezpečí“ a „cyklo-mafii“. Přitom jediná tragédie je ta, že kolista právě ujel tři bloky a oni pořád nezacouvali ani k přechodu.
Jasně, Praha není Amsterdam. Má kopce, kostky, tramvajové koleje a občas taky auta, jejichž řidič objevil blinkr naposledy v autoškole. Ale správné kolo, trochou jízdy rovnováhy a povědomím o tom, kdy se tramvaj tváří, že tě chce sejmout, se dá jezdit úplně v pohodě.
A hlavně: je to rychlejší. Kolikrát nechutně rychlejší. Je to skoro až trapné. Ten pocit, kdy přejíždíš kolem stejné kolony den po dni a říkáš si: „Fakt? Pořád tady? Všichni? To jste se ani nepohnuli? To už jste se tu snad spřátelili a založili komunitní zahrádku.“
Takže ano. Praha je rozkopaná. Bude rozkopaná i příští rok. A další. Můžeš buď stát, nadávat, rozkládat ruce a mít tlak jak papiňák. Anebo prostě vezmeš kolo a jedeš.
Kola jsou nejrychlejší teleport dostupný na legálním trhu. A navíc si ještě u toho můžeš dát ranní ego boost: každý metr míjíš lidi, kteří si vybrali špatně.
Vítej v pohybu.
