Článek
Přál jsem si, aby se mě někdo zeptal, jak se mám doopravdy. Ne tak tím automatickým „jak se máš“, na které se odpovídá „dobře, a ty?“. Myslím tu otázku, která není jen společenská výplň. Otázku, po které následuje ticho. Prostor. Oční kontakt. Skutečný zájem.
A uvědomil jsem si, že se mě na ni vlastně nikdo moc neptá.
Ptají se mě, jestli to stíhám.
Ptají se mě, jestli to zařídím.
Ptají se mě, jestli jsem to vyřešil.
Ptají se mě, kdy budu hotový.
Ale neptají se, jak se cítím.
Možná proto, že působím v pohodě. Fungující. Stabilní. Spolehlivý. Ten typ člověka, u kterého se automaticky předpokládá, že je „všechno dobrý“. Usmívám se. Chodím do práce. Plním povinnosti. Nejsem dramatický. Nehroutím se. Tak proč by se někdo ptal hlouběji?
Jenže uvnitř to tak jednoduché není.
Jsou dny, kdy mám pocit, že jedu na rezervu. Že dělám věci už jen ze setrvačnosti. Že reaguju automaticky, bez emocí, bez radosti, bez skutečné přítomnosti. Jako bych byl pořád zapnutý, ale na úsporný režim. Funguje to, ale dlouhodobě to vyčerpává.
A přesto se mě nikdo neptá.
Možná proto, že muži se neberou jako ti, kteří by potřebovali, aby se na ně někdo ptal. Máme být ti, co se ptají ostatních. Co se starají. Co řeší. Co jsou oporou. Co drží věci pohromadě.
A tak si zvykneš, že se ptáš ty.
Na partnerku. Na rodiče. Na kolegy.
„Jak se máš?“
„Je všechno v pořádku?“
„Něco nepotřebuješ?“
A nikdo to nevrátí zpátky.
Ne protože by byli zlí. Ale protože si zvyknou, že ty to zvládáš. Že ty nic nepotřebuješ. Že ty nemáš problém. Že ty jsi ten stabilní prvek v místnosti.
Jenže stabilita není totéž co pohoda.
Stabilita často znamená, že se člověk naučil neukazovat, co se v něm děje. Naučil se neobtěžovat. Naučil se zjednodušovat odpovědi. Naučil se být „v pohodě“, i když uvnitř není.
Když se mě někdo výjimečně zeptá, jak se mám, automaticky odpovím: „Jo, dobrý.“ Ne proto, že bych lhal. Ale proto, že vlastně nevím, jak odpovědět jinak. Jak začít větu: „Popravdě jsem dlouhodobě unavený, mám pocit prázdna, občas nevím, jestli žiju tak, jak chci, a často mám v hlavě víc tlaku, než zvládám.“
To se neříká jen tak. To se říká jen někomu, kdo se ptá doopravdy.
A tak jsem si začal uvědomovat, že mi vlastně nechybí rady. Nechybí mi řešení. Nechybí mi motivace. Chybí mi ten obyčejný moment, kdy by někdo seděl naproti mně a řekl: „A teď vážně. Jak se máš ty?“
Bez ironie. Bez spěchu. Bez toho, aby se hned snažil něco spravit.
Jen aby poslouchal.
Protože někdy nechci být silný. Nechci být ten, co to zvládá. Nechci být ten, co má odpovědi. Někdy chci být jen člověk, který může říct: „Nevím, jestli jsem v pohodě. Myslím, že nejsem. A ani nevím proč.“
A nebýt za to považovaný za slabého, negativního nebo problémového.
Zjistil jsem, že nejvíc mě vyčerpává ne práce, ne vztahy, ne povinnosti. Ale to, že jsem dlouhodobě neviditelný ve svém vnitřním světě. Že lidi vidí, co dělám, ale nevidí, jak se u toho cítím. Že se hodnotí moje funkčnost, ale ne moje prožívání.
Jako bych existoval hlavně skrze výkon. Skrze to, co zvládám. Ne skrze to, kým jsem.
A možná nejhorší na tom je, že jsem si na to zvykl i já sám. Přestal jsem se sám sebe ptát, jak se mám. Přestal jsem si dávat prostor na odpověď. Přijal jsem, že únava je normální. Prázdno je normální. Přetlak je normální. Že takhle vypadá dospělost.
Ale někde uvnitř cítím, že by to tak být nemělo.
Přál jsem si, aby se mě někdo zeptal, jak se mám doopravdy. Ne proto, abych si stěžoval. Ne proto, abych si ulevil. Ale proto, abych měl konečně pocit, že moje vnitřní prožívání někoho zajímá. Že nejsem jen funkce, role, opora, zdroj stability.
Že jsem taky člověk.
Člověk, který někdy neví.
Člověk, který je unavený.
Člověk, který by občas potřeboval, aby se někdo zastavil a zeptal se ne na výkon, ale na stav.
A možná je to na mně začít jinak. Nečekat, až se někdo zeptá. Ale dovolit si někdy odpovědět upřímně, i když se ptají jen ze slušnosti. Přestat automaticky říkat „dobře“. A risknout, že řeknu: „Upřímně? Nejsem si jistý.“
Protože dokud budu pořád hrát roli toho, kdo je v pohodě, nikdo nikdy nebude mít důvod se mě ptát doopravdy. A já zůstanu ve světě, kde všichni vědí, co dělám – ale nikdo neví, jak se vlastně mám.
