Článek
Nepovažoval jsem se za alkoholika. Nikdy. Nepil jsem ráno, nepadal jsem po hospodách, nevynechával jsem práci. Prostě jsem pil „normálně“. Tak, jak se pije u nás. Po práci jedno pivo. O víkendu víc. Na oslavách hodně. Na nervy panák. Na radost taky.
Alkohol byl všude. V každém setkání. V každém rituálu. V každém „pojď si sednout“. A nikdy mě nenapadlo to zpochybňovat. Protože když pijí všichni, nepije nikdo problémově. Aspoň jsem si to myslel.
Pak jsem se jednou probudil s tím, že si nepamatuju konec večera. Zase. Neudělal jsem nic hrozného. Jen díra v paměti. Sucho v puse. Úzkost v hlavě. A zvláštní pocit: kdybych si tohle přečetl o někom jiném, řekl bych, že má problém.
A tak jsem si řekl: dám si pauzu. Ne týden. Ne měsíc. Rok.
Bez výmluv. Bez „jen jedno“. Bez „výjimka“. Rok nula alkoholu.
První šok byl společenský.
Najednou jsem byl ten divný. Ten, co nepije. Ten, co si dává nealko. Ten, co kazí atmosféru. Ten, komu se všichni snaží nalít „aspoň trochu“. A hlavně ten, co musí vysvětlovat.
„Ty nepiješ? Proč?“
„Jsi nemocný?“
„Máš problém?“
„Jsi na detoxu?“
„To dlouho nevydržíš.“
Zjistil jsem, že odmítnout alkohol je podezřelejší než ho pít každý den.
Druhá věc byla tělo.
První měsíc byl peklo. Špatný spánek. Nervozita. Chuť „na něco“. Ne přímo na alkohol, spíš na ten pocit. Uvolnění. Vypnutí. Ticho v hlavě.
Pak se to zlomilo.
Začal jsem spát jako dítě. Hloubě. Bez buzení. Bez mlhy v hlavě. Ráno jsem nebyl rozbitý. Měl jsem energii. Zmizely mi bolesti hlavy. Přestal jsem být nafouklý. Zhubnul jsem, aniž bych se snažil. Pleť se zlepšila. Tlak klesl. Libido se vrátilo.
A hlavně: mozek se probudil.
Zjistil jsem, že jsem roky žil v mírném oparu. Že jsem byl permanentně trochu unavený, trochu podrážděný, trochu zpomalený. Že alkohol nebyl jen víkendová zábava, ale každodenní tlumič reality.
Bez něj se mi vrátily emoce. Všechny.
Radost byla silnější.
Smutek byl hlubší.
Vztek byl ostřejší.
Úzkost byla nepříjemnější.
A tady přišla ta nepohodlná pravda: nepil jsem proto, že mi bylo dobře. Pil jsem proto, abych nemusel cítit, jak mi vlastně je.
Alkohol byl moje regulace emocí. Moje levné antidepresivum. Můj sociální lubrikant. Můj způsob, jak nemyslet.
A když zmizel, musel jsem se naučit být se sebou bez filtru.
Nejtěžší byla změna ve vztahu.
Myslel jsem si, že alkohol je jen doplněk. Že náš vztah je pevný sám o sobě. Ale najednou jsme spolu trávili večery střízliví. Bez vína. Bez uvolnění. Bez „pojď si dát“.
A zjistil jsem, že si vlastně moc neumíme povídat.
Že jsme spoustu konfliktů utopili v alkoholu. Že jsme spoustu ticha zalili vínem. Že jsme spoustu nudy přebili lahví. A teď jsme tam seděli. Dva lidi. Bez berličky.
Začali jsme se hádat víc. Ne proto, že by bylo hůř. Ale proto, že už nebylo čím to otupit.
A poprvé jsem si položil otázku: máme se rádi… nebo jsme si spolu jen dobře rozuměli opilí?
Bylo to brutální zrcadlo.
Rok bez alkoholu mi vzal iluze.
I o sobě. I o vztazích. I o přátelích. Zjistil jsem, že někteří lidé se mnou vlastně nemají nic společného, když se nepije. Že naše „přátelství“ bylo založené na pivu, ne na spojení.
Někteří zmizeli.
Někteří se posmívali.
Někteří byli nervózní, že jim zrcadlím jejich vlastní pití.
A někteří zůstali. Ti skuteční.
Kontroverzní část?
Po roce jsem pochopil, že alkohol není normální droga. Je to společensky schválená droga. Jediná, u které se musíš omlouvat, když ji nechceš. Jediná, u které je divné nepít. Jediná, která je legální, masová a zároveň destruktivní.
A že většina lidí nepije proto, že by jim to chutnalo. Pije proto, že neumí být střízliví ve vlastním životě.
Bez alkoholu jsem byl:
- klidnější, ale i citlivější
- zdravější, ale i konfrontovanější
- autentičtější, ale i osamělejší
- přítomnější, ale i méně „zábavný“
A to je možná to nejnepohodlnější zjištění.
Alkohol tě nedělá lepším.
Dělá tě snesitelnějším pro svět, který bys jinak musel řešit.
Po roce jsem se mohl rozhodnout. Vrátit se. Nebo ne.
A zjistil jsem, že už vlastně nechci pít tak, jako dřív. Ne proto, že by to bylo zakázané. Ale proto, že už vím, co mi to bralo.
Rok bez alkoholu mi nedal nový život.
Dal mi zpátky ten starý. Jen bez mlhy, bez tlumiče, bez úniku.
A to je možná ta největší kontroverze:
Ne že alkohol ničí život.
Ale že spoustě lidí umožňuje žít život, který by jinak už dávno museli změnit.
