Článek
Nešel jsem do té debaty s tím, že bych chtěl provokovat. Nechtěl jsem nikoho shazovat, zesměšňovat ani poučovat. Chtěl jsem mluvit o rovnosti. O vztazích, práci, očekáváních. O tom, co to slovo vlastně znamená v praxi, ne jen v heslech.
Začalo to nenápadně. Diskuze u stolu, pár lidí, známé tváře. Někdo zmínil, že ženy to mají obecně těžší. Souhlasil jsem. Někdo další dodal, že muži by si měli víc uvědomovat své privilegium. Zase jsem kývl. Pak jsem ale řekl větu, která všechno změnila.
Že rovnost pro mě znamená i sdílenou zodpovědnost. Že pokud chceme rovné postavení, musíme mluvit i o povinnostech, nejen o nárocích. Že rovnost není výhoda jedné strany, ale dohoda.
V místnosti se změnila atmosféra. Ne dramaticky. Spíš tiše. Někdo se pousmál, někdo se zamračil. A pak přišla reakce, kterou jsem nečekal.
„Ty to bereš moc osobně.“
„To zní strašně mužsky.“
„Takhle mluví jen ti, co mají problém.“
Najednou jsem nebyl účastník debaty. Byl jsem téma. Místo toho, aby se mluvilo o myšlence, mluvilo se o mně. O tom, odkud to říkám. Proč to říkám. Co tím asi sleduju.
Snažil jsem se vysvětlit, že nechci nikomu brát práva. Že nemluvím proti ženám. Že mluvím o vztazích, kde se dva lidé potkávají jako partneři, ne jako soupeři. Jenže čím víc jsem vysvětloval, tím víc jsem zapadal do role, kterou mi někdo přiřadil.
Toho, kdo „nechápe“.
Toho, kdo „relativizuje“.
Toho, kdo „by měl spíš poslouchat“.
A tak jsem poslouchal. Dlouho. Naslouchal jsem příběhům, frustracím, zkušenostem. Mnohé z nich byly oprávněné, bolestivé, skutečné. A já s nimi souhlasil. Jenže kdykoli jsem chtěl přidat vlastní pohled, bylo mi připomenuto, že teď není prostor.
Protože prostor mají ti správní.
Postupně mi došlo, že nejde o rovnost. Jde o kontrolu rámce. O to, kdo smí mluvit a kdo má mlčet. Kdo je považován za citlivého a kdo za hrozbu. A že muž, který chce debatovat, se velmi snadno stane problémem – ne kvůli tomu, co říká, ale kvůli tomu, kým je.
Nejvíc mě zaskočilo, jak rychle zmizela ochota chápat. Jakmile jsem přestal být stoprocentně souhlasný, přestal jsem být „bezpečný“. Ne nepřátelský. Jen nepohodlný. A to někdy stačí.
Odcházel jsem s pocitem zvláštního selhání. Ne proto, že bych změnil názor. Ale proto, že jsem pochopil, že některé diskuze nejsou diskuze. Jsou to testy loajality. A když je nesplníte, jste označeni.
Je jednodušší zařadit člověka do škatulky než se bavit o tom, že realita je složitější. Že rovnost není černobílá. Že zkušenosti se liší. A že dialog není ohrožení, ale nutnost.
Od té doby jsem opatrnější. Ne ve smyslu, že bych změnil hodnoty. Ale přemýšlím, kde a s kým mluvit. Protože ne každý prostor snese otázky. A ne každá skupina chce slyšet názor, který není přesnou ozvěnou.
Přesto si nemyslím, že mlčení je řešení. Jen je dražší. Stojí vás vztahy, nálepky, někdy i respekt. Ale pokud rezignujeme na debatu jen proto, že je nepohodlná, vzdáváme se možnosti něco skutečně pochopit.
Příběh muže, který chtěl diskutovat o rovnosti, není o tom, že by byl umlčen. Je o tom, že byl přesměrován. Z tématu na osobu. Z myšlenky na identitu. A že se z otázky „co si myslíš?“ stalo „kdo si myslíš, že jsi?“.
A to je možná ten největší problém.
Protože rovnost bez dialogu není rovnost. Je to jen jinak rozdělená moc. A dokud se budeme bát mluvit, abychom nebyli označeni, budeme se jen míjet. I když používáme stejná slova.
