Článek
Do Brna jsem přijel s lehkým optimismem. Takovým tím opatrným, městským optimismem, kdy si říkáte, že to nebude špatné, ale zároveň si necháváte zadní vrátka pro útěk. Vlak dorazil včas, což mělo být první varování, že něco není v pořádku. Realita se totiž rozhodla, že mi to vykompenzuje jinde.
Vyrazil jsem do centra. Ulice, kavárny, lidé, všechno vypadalo normálně. Až podezřele normálně. A pak jsem dorazil na náměstí Svobody. A tam stál on. Brněnský orloj. Objekt, který vám beze slov vysvětlí, že jste právě vstoupili do prostoru, kde logika dostala padáka a ironie má trvalý pobyt.
Z dálky to vypadá jako projektil, který někdo zapomněl odpálit. Zblízka jako socha, která se sama snaží pochopit, proč existuje. Postavil jsem se před něj a čekal, co se bude dít. Protože když už něco vypadá takhle, čekáte alespoň ohňostroj. Nebo vysvětlení. Ideálně obojí.
Nic.
Lidé kolem stáli, koukali, někteří se smáli. Jeden pán vedle mě prohlásil, že to ukazuje čas. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsme každý zjevně na jiné časové ose. Protože pokud tohle ukazuje čas, pak já pravděpodobně stárnu v úplně jiném režimu, než jsem si myslel.
Pak přišla jedenáctá. Nebo možná dvanáctá. Upřímně, v tu chvíli už jsem si nebyl jistý. Z útrob objektu se něco pohnulo a ven vyjela skleněná kulička. Lidé se vrhli dopředu, jako by šlo o poslední zdroj energie na planetě. Jeden šťastlivec ji chytil a vypadal, jako by právě vyhrál v loterii.
Stál jsem tam a přemýšlel, jestli jsem právě nebyl svědkem kulturní události, nebo sofistikovaného vtipu, který mi uniká. Orloj stál dál, hrdý, černý a naprosto nepochopitelný. A já měl pocit, že se na mě dívá zpátky.
Sedl jsem si na lavičku a snažil se to zpracovat. V hlavě jsem si přehrával všechny ty roky, kdy jsem se učil logicky myslet, analyzovat, chápat souvislosti. A pak přijedu do Brna a tady mi řeknou: „To je hezké, ale tady to nepotřebuješ.“
Objednal jsem si kafe. Dražší než by mělo být, ale pořád levnější než moje ztracené iluze. Seděl jsem, díval se na kolemjdoucí a na ten černý monument, který si evidentně žije vlastním životem. A pomalu mi docházelo, že problém není v něm.
Problém je ve mně.
Já jsem totiž přijel do Brna s očekáváním, že věci budou dávat smysl. Že když něco ukazuje čas, tak to bude vypadat jako hodiny. Že když něco stojí uprostřed náměstí, tak to bude alespoň trochu srozumitelné. Brno mi velmi rychle vysvětlilo, že tohle jsou jen moje osobní omezení.
Tady čas plyne jinak. Možná pomaleji, možná rychleji, možná úplně bokem. A logika? Ta si tady vzala dovolenou. Pravděpodobně bez návratu.
Když jsem odcházel, naposledy jsem se otočil. Orloj tam stál pořád. Nezměnil se. Já ano. Už jsem se nesnažil ho pochopit. Přijal jsem ho jako fakt. Jako něco, co existuje, aniž by muselo dávat smysl.
A možná v tom je celé kouzlo Brna.
Nebo jen velmi dobře promyšlený vtip, který pořád ještě nechápu.
