Článek
Stalo se to v pondělí. Obyčejný den, obyčejná porada, obyčejná věta: „Musíme se rozloučit.“ Žádné drama, žádný křik. Jen papír, podpis a pocit, že se mi během deseti minut rozpadl celý život.
Když jsem odcházel z budovy s krabicí v ruce, byl jsem v šoku. Nevěděl jsem, co budu dělat. Jak zaplatím nájem. Jak to vysvětlím partnerce. Ale nejhorší nebyla praktická stránka. Nejhorší byla myšlenka na rodiče.
„Tak co práce?“ ptali se vždycky. „Jsi spokojený?“ „Máte se tam dobře?“
Celý život jsem byl ten „šikovný syn“. Ten, co studoval. Ten, co se uchytil. Ten, na kterého byli hrdí. A najednou jsem byl ten, co selhal.
První týden jsem jim to neřekl, protože jsem byl v šoku. Druhý, protože jsem věřil, že si rychle něco najdu. Třetí, protože už jsem byl ve lži po uši.
A pak už to nešlo zastavit.
Každé ráno jsem vstal, oblékl se, sbalil batoh a odešel z bytu. Rodičům jsem psal, že jsem v práci. Posílal jsem jim fotky z „kanceláře“. Ve skutečnosti jsem seděl v kavárnách, v knihovnách, v parku. Rozesílal životopisy a předstíral normální život.
Nejabsurdnější bylo, že jsem hrál roli zaměstnaného člověka lépe než skutečnou nezaměstnanost. Vymýšlel jsem historky o kolezích. O projektech. O šéfovi. O tom, jak jsem unavený z práce, kterou jsem už neměl.
Půl roku jsem žil dvojí život. Oficiálně úspěšný syn. Ve skutečnosti chlap bez práce, bez jistoty a s rostoucím strachem.
Neřekl jsem jim to, protože jsem se styděl. Protože jsem nechtěl slyšet věty typu: „My jsme ti to říkali.“ „Měl ses víc snažit.“ „Tak vidíš.“ Protože jsem nechtěl vidět zklamání v jejich očích.
Raději jsem byl lhář než zklamání.
Nejhorší bylo, že mi mezitím začali posílat peníze. „Na dovolenou.“ „Na nové oblečení.“ „Jen tak, ať si něco dopřeješ.“ A já jsem ty peníze bral, protože jsem je potřeboval. A zároveň jsem se za sebe styděl ještě víc.
Byl jsem dospělý muž, který tají nezaměstnanost vlastním rodičům a bere od nich peníze, zatímco jim tvrdí, že má stabilní práci.
Každý telefonát byl stres. Každá otázka minové pole. Každé „jak je v práci?“ mi zrychlilo tep. Připadal jsem si jako podvodník. Ne vůči státu. Ne vůči firmě. Ale vůči lidem, kteří mi celý život věřili.
Prasklo to náhodou. Máma potkala známou, která pracovala ve stejné firmě. Zeptala se na mě. A dozvěděla se, že tam už dávno nejsem.
Ten telefon si pamatuju dodnes. Ticho. Pak otázka: „Proč jsi nám to neřekl?“ A já neměl odpověď, která by nezněla trapně, zbaběle nebo uboze.
Neřekl jsem jim to, protože jsem se bál. Protože jsem si myslel, že ztratím jejich respekt. Protože jsem měl pocit, že když to vyslovím nahlas, stane se to skutečným.
Reakce byla horší, než jsem čekal. Ne křik. Ne výčitky. Jen smutek. Zklamání. A věta: „My bychom ti pomohli. Nemusel jsi lhát.“
A v tu chvíli mi došlo, že jsem půl roku netajil práci. Tajil jsem vlastní slabost.
Chtěl jsem být silný. Úspěšný. Nezávislý. A místo toho jsem byl jen vyděšený kluk v těle dospělého muže, který se bál přiznat, že spadl.
Dnes už práci mám. Novou. Lepší? Možná. Ale vztah s rodiči se měnil. Už nejsem ten „bezchybný syn“. A paradoxně je to možná poprvé, kdy jsem k nim upřímný.
Přišel jsem o práci. Ale hlavně jsem přišel o iluzi, že musím být dokonalý, aby mě měli rádi. A kvůli té iluzi jsem byl půl roku někým, kým jsem nikdy být nechtěl: vlastním podvodníkem.
