Článek
Proč se únava mužů bere jako výmluva, ale únava žen jako problém? Ta otázka mi začala vrtat hlavou nenápadně. Ne při jedné konkrétní hádce, spíš postupně, po drobných poznámkách, pohledech a větách, které se opakovaly tak často, až mi došlo, že nejde o náhodu.
Když jsem unavený já, většinou to zní takhle:
„Vždyť jsi celý den jen seděl.“
„To je nějaká nová výmluva?“
„Ty jsi pořád unavený, ale nic ti vlastně není.“
Když je unavená ona, tón se okamžitě změní:
„Chudinko, ty jsi úplně vyčerpaná.“
„To musíš mít hrozně náročné.“
„Asi toho na tebe bylo moc.“
A já sedím vedle ní a říkám si: a já to mám jako co? Zábavní program?
Mám pocit, že mužská únava se bere jako slabost. Jako neschopnost zvládat život. Jako něco, co by se mělo přejít, překousnout, ignorovat. Kdežto ženská únava je automaticky legitimní. Viditelná. Oprávněná. Hodná soucitu.
Nechci to stavět proti sobě. Neříkám, že ženy nejsou unavené. Jsou. A často právem. Jen mi přijde zvláštní, jak rozdílně se o únavě mluví podle toho, kdo ji prožívá.
Když řeknu, že jsem vyčerpaný, reakce bývá: „Z čeho?“
Když to řekne ona, reakce je: „To chápu.“
A přesně to „z čeho?“ je ta nejhorší část. Protože v sobě nese automatické zpochybnění. Jako by moje únava nebyla dostatečně kvalifikovaná. Jako by musela projít schvalovacím procesem, aby byla uznána jako reálná.
Unavený můžu být jen tehdy, když dělám fyzickou práci. Když makám rukama. Když jsem viditelně zničený. Ale mentální únava? Psychická? Ta se u mužů bere jako slabost, ne jako stav.
Celý den řeším problémy. Odpovědnost. Rozhodování. Tlak. Očekávání. Všechno je na výkon. Na výsledky. Na to, že musím fungovat. Když něco pokazím, je to moje chyba. Když se něco nepovede, měl jsem se víc snažit. Když jsem unavený, měl bych se dát dohromady.
A tak se naučím mlčet.
Protože když si stěžuji, jsem negativní. Když jsem ticho, jsem odtažitý. Když řeknu, že nemám energii, jsem líný. Když ji nemám dlouhodobě, jsem problém.
Začal jsem si všímat, že mužská únava je společensky neviditelná. Nikdo ji moc neřeší. Nikdo se neptá, jak se cítím. Spíš se čeká, že to nějak vydržím. Že se s tím poperu. Že si dám pivo, vyspím se a bude to dobrý.
Jenže ono to dobrý není.
Protože únava není jen o spánku. Je o dlouhodobém tlaku. O tom, že musíš pořád něco dokazovat. Že nemáš prostor být slabý. Že když řekneš „už nemůžu“, zní to jako selhání, ne jako upřímnost.
Ženy mají aspoň jazyk, jak o únavě mluvit. Emočně. Otevřeně. Muži mají spíš naučené, že se to neříká. Že to nikoho nezajímá. Že to nikoho nedojme. Že to nikoho nepřesvědčí.
A tak se únava mužů často projeví jinak. Podrážděností. Mlčením. Uzavřeností. Sarkasmem. Únikem do mobilu, do práce, do ticha. Ne proto, že bychom nechtěli mluvit. Ale proto, že jsme se naučili, že mluvit o únavě nemá smysl.
Protože to stejně skončí větou: „Ty si jen stěžuješ.“
Zajímavé je, že když je muž nemocný, je to taky podezřelé. „Zase ti něco je?“ „Ty jsi nějak často marod.“ Jako by i fyzické vyčerpání bylo podezřelé. Jako by existovala tichá dohoda, že chlap by měl prostě vydržet.
Jenže vydržet co? Život, který je nastavený na permanentní výkon? Na to, že emoce se řeší minimálně a povinnosti maximálně? Na to, že hodnota člověka se měří podle toho, kolik toho zvládne, ne jak se cítí?
Nechci, aby se ženská únava brala méně vážně. Chci, aby se ta mužská brala víc vážně.
Protože únava není soutěž. Není to olympiáda v tom, kdo je víc vyčerpaný. Je to signál. Tělo i hlava říkají: zpomal, nemáš nekonečnou kapacitu.
A muži ten signál často ignorují. Ne proto, že by byli silnější. Ale proto, že nemají povoleno ho brát vážně.
Možná by svět vypadal jinak, kdyby bylo normální slyšet větu:
„Jsem unavený“ – a nebyla to výmluva.
Ale informace.
Stejně legitimní, stejně platná, stejně důležitá.
Protože únava není slabost. Slabost je tvářit se, že ji nemáme. A pak se divit, že jsme prázdní, podráždění a odpojení od sebe i od lidí kolem.
