Článek
Profi tým spí v luxusu, amatéři nemají ani sprchy. A ten rozdíl není metafora, to je realita tak fyzická, že ji cítíš na kůži. Doslova. Pot, studená voda, mokré ponožky a vedle toho klimatizovaný pokoj s výhledem na hory a snídaně formou švédských stolů.
Viděl jsem obě strany během jednoho víkendu.
Nejdřív jsem se zastavil v hotelu, kde byl ubytovaný profesionální tým. Parkoviště plné naleštěných dodávek, kola dražší než moje auto, recepce voněla po kávě a nějakém luxusním parfému, co se jmenuje třeba „Alpský vánek za tři tisíce“.
Jezdci se váleli na gaučích, každý měl vlastní pokoj, masér chodil od dveří ke dveřím jak po vizitě u milionářů. V rohu byla wellness zóna. Sauna. Vířivka. Regenerační bazén. Někdo si stěžoval, že Wi-Fi má slabý signál u postele.
„Bez kvalitního spánku nejde podat výkon,“ říkal manažer vážným hlasem, zatímco si objednával proteinový shake.
O hodinu později jsem jel na druhý konec města. Tam, kde byli ubytovaní amatéři.
Kulturní dům. Rok výstavby tak 1978. Na dveřích nápis „Sprchy mimo provoz – porucha bojleru“. V šatně zima jak v márnici, na zemi bláto, ve vzduchu kombinace potu, linimentu a zoufalství.
Kluci seděli na lavičkách, sundávali si ponožky a smáli se tomu, že se budou mýt v umyvadle na záchodě. Jeden vytáhl vlhčené ubrousky a prohlásil, že dneska je „wellness v kapesním provedení“.
„Aspoň nejsme z cukru,“ řekl někdo a smích byl hlasitější než topení, které nefungovalo.
A tady mi to došlo naplno.
Sport se tváří jako rovná soutěž. Stejná trať, stejné podmínky, stejný cíl. Ale realita začíná už večer před závodem. V tom, kde spíš. V tom, jestli se osprchuješ teplou vodou, nebo si ohříváš ruce pod tekoucím kohoutkem.
Profi tým regeneruje.
Amatéři přežívají.
Profíci řeší, jestli je matrace dost měkká.
Amatéři řeší, jestli jim někdo ukradne boty ze společné chodby.
A pak se všichni sejdou ráno na startu. Usmějí se do kamer. A tváří se, že jsou si rovni.
Jenže nejsou.
Jeden tým má fyzioterapeuta, lékaře, kuchaře a manažera. Druhý má Pavla, co přivezl dodávku, Martinu, co upekla bábovku, a jedno prodlužovací kabelové bubnové monstrum, aby si mohli nabít mobily.
Rozdíl není v talentu. Často ani ne v dřině. Rozdíl je v tom, kdo má zázemí a kdo má jen nadšení.
A paradox je, že amatéři to většinou berou s větším nadhledem. Smějí se, hecují, fotí se v ledové sprše, protože žádná jiná není. Dělají si z toho historky. Zatímco profíci řeší stres, tlak, výsledky a sponzory.
Jeden amatér mi řekl větu, která mi zůstala v hlavě:
„My nemáme podmínky, ale máme zážitky.“
A možná je to celé jádro problému. Profi sport je dokonale vyleštěný produkt. Všechno má fungovat, všechno má být komfortní, protože výkon je investice.
Amatérský sport je improvizace. Lepení reality izolepou. Spánek na karimatce. Sprcha z hadice. Ale taky pocit, že to děláš, protože chceš. Ne proto, že musíš.
Když jsem večer odjížděl, profíci už byli na masáži. Amatéři seděli venku, pili pivo z plastu a sušili si ponožky na zábradlí.
A já jsem si uvědomil jednu ironickou věc:
Ti první mají všechno, aby podali výkon.
Ti druzí nemají skoro nic – a stejně tam zítra nastoupí.
Možná bez sprchy.
Možná bez komfortu.
Ale s pocitem, že sport je pořád ještě hlavně radost, ne hotelová služba.
