Článek
Radši jedu makat na barák než řešit emoce doma. A zní to jako klasický chlapský únik. Jako klišé z generace našich otců: místo mluvení vzít kladivo, místo slz vzít vrtačku, místo rozhovoru postavit zeď. Jenže pro mě to není póza. Je to strategie přežití.
Na baráku je všechno jednoduché. Něco je rozbité, tak to opravíš. Něco chybí, tak to dokoupíš. Něco nefunguje, tak to vyměníš. Svět má jasnou logiku. Příčina – následek. Práce – výsledek. Večer se podívám na hotovou zeď, položenou podlahu, posekanou zahradu a vím, že jsem byl k něčemu dobrý.
Doma se podívám na partnerku a nevím nic.
Nevím, co přesně cítí. Nevim, co ode mě chce. Nevim, jestli mlčí proto, že je unavená, nebo proto, že je zklamaná. Nevim, jestli moje „v pohodě“ znamená opravdu v pohodě, nebo začátek dalšího nekonečného rozhovoru o tom, že nejsem dost otevřený.
Na baráku, když něco poseru, je to vidět. Křivá zeď. Netěsnící okno. Doma když něco poseru, je to neviditelné. A přesto to má větší dopad. Stačí špatná věta. Špatný tón. Špatné ticho. A je z toho problém, který se táhne týdny.
Tak radši naložím do auta nářadí a jedu makat.
Říkám si, že to dělám pro nás. Že buduju budoucnost. Že dům, zahrada, rekonstrukce, to všechno je investice do společného života. Což je pravda. Ale taky je pravda, že tam jedu hlavně proto, že tam nemusím mluvit o sobě.
Na stavbě nikdo neřeší, jak se cítím. Řeší se, jestli drží trám. Jestli je rovina. Jestli teče voda. Nikdo se mě neptá, proč jsem poslední dobou tichý. Nikdo mi neříká, že bych měl víc sdílet. Nikdo mi nepřipomíná, že emoce se mají prožívat, ne potlačovat.
Tam prostě makám. A to je strašně uklidňující.
Doma mám pocit, že jsem neustále pod drobnohledem. Že každé moje mlčení je signál. Každý povzdech je interpretace. Každý únik k mobilu je důkaz nezájmu. A já už jsem z toho unavený. Ne z partnerky. Z toho neustálého rozboru vlastního nitra.
Protože já svoje emoce neumím popisovat. Já je neumím analyzovat. Já je cítím v těle, ne ve větách. Když je mi blbě, chci jít běhat, sekat dřevo, kopat díru. Ne si sednout ke stolu a vysvětlovat, proč se cítím „nějak“.
Jenže doma to „nějak“ nestačí.
Doma se chce konkrétně. Pojmenovat. Rozebrat. Probrat. Prožít. A já u toho sedím jak na cizojazyčné hodině. Vím, že bych měl mluvit, ale nevím, co přesně říct. A čím víc se snažím, tím víc mám pocit, že mluvím špatně.
Tak radši mlčím. A mlčení se doma bere jako problém.
Na baráku je mlčení ctnost. Znamená soustředění. Znamená práci. Znamená výkon. Doma je mlčení odstup. Chlad. Nezájem. Emoční blok.
Tak kam asi radši pojedu?
Je v tom i kus studu. Přiznat, že nezvládám emoce, je horší než přiznat, že neumím zapojit elektřinu. Elektřinu se naučíš. Emoce jsou tekuté. Proměnlivé. Nemají návod. Nemají manuál. A nikdo tě je vlastně pořádně neučil.
Můj táta nemluvil o pocitech. Můj táta stavěl, opravoval, pracoval. Když bylo zle, šel do garáže. Když byl naštvaný, sekal dříví. Když byl smutný, mlčel. A já jsem se to naučil stejně. Ne proto, že bych byl necitlivý. Ale protože to je jediný jazyk, který znám.
Jazyk práce. Výkonu. Těla.
A pak přijdu domů, kde se mluví jazykem emocí, a připadám si jako cizinec. Partnerka chce vědět, co se ve mně děje. Já chci vědět, kde je vrtačka. A oba máme pocit, že ten druhý je úplně mimo.
Ona si myslí, že utíkám. Já si myslím, že přežívám.
Protože doma mám pocit, že nikdy nejsem dost dobrý v tom, co se po mně chce. Že mluvím málo, nebo blbě, nebo pozdě. Že jsem málo citlivý, nebo moc uzavřený, nebo příliš racionální. Na baráku jsem prostě ten, co maká. A to stačí.
Tam mě nikdo neopravuje. Nikdo mi neříká, že bych měl být jiný. Nikdo nečeká, že budu víc než to, co dělám.
A to je strašně lákavé.
Jenže pak přijde večer. Vrátím se domů unavený, špinavý, ale spokojený. A partnerka se na mě podívá a řekne: „Ty před tím zase utíkáš, viď?“ A já vím, že má pravdu. A zároveň vím, že kdybych zůstal, stejně bych nevěděl, co říct.
Tak stojím mezi dvěma světy. V jednom jsem funkční. V druhém bych měl být autentický. V jednom vím, co se ode mě chce. V druhém se to mění každou větou.
Radši jedu makat na barák než řešit emoce doma. Ne proto, že bych je neměl. Ale proto, že je neumím opravit stejným způsobem jako prasklou trubku. Protože na emoce neexistuje vodováha. Neexistuje metr. Neexistuje hotovo.
A možná právě to je ten problém. Že jsem zvyklý žít ve světě, kde se věci dají spravit. A doma jsem ve světě, kde se věci jen cítí. A já se v tom světě pořád učím chodit.
Zatímco na baráku už dávno vím, kam šlápnout. A hlavně: co přesně mám dělat, abych měl pocit, že jsem k něčemu byl. A že jsem aspoň někde neudělal něco špatně.
