Článek
Sedím u stolu, přede mnou káva, naproti někdo, kdo je úplně v pohodě. Normální. Sympatický. Bez zásadních varovných signálů. A právě to je první problém. Protože rande po třicítce už není o tom, koho potkáš. Ale o tom, co si u něj okamžitě začneš domýšlet.
Už se neptáme, co studoval. Ptáme se, jak žije. Neposloucháme, co říká, ale co mezi řádky vynechává. A hlavně: oba víme, že kdyby bylo všechno ideální, nesedíme tady.
Po třicítce už nikdo není „jen smolař“. Každý má příběh. Rozchod, rozvod, dlouhý vztah, který „už nefungoval“. A taky nějaký vzorec, který se opakuje, i když o něm mluvíme, jako by se nás netýkal.
Říkáme věty typu: „Měl jsem hodně práce.“
Nebo: „Já jsem spíš samotář.“
Případně: „Zatím jsem nepotkal tu pravou.“
A oba chápeme, co tím asi myslíme. Jen je neslušné to rozebírat hned u prvního piva.
Rande po třicítce má zvláštní tempo. Už nikam nespěcháme, ale zároveň víme, že nechceme ztrácet čas. Takže se tváříme uvolněně, ale v hlavě běží rychlá analýza. Hodnoty. Zvyky. Minulost. Budoucnost. Kompatibilita.
Smějeme se, ale sledujeme, jak reaguje na číšníka. Vyprávíme historky, ale testujeme hranice. A někde mezi druhým douškem a dezertem si většinou dojde, že tohle buď má potenciál, nebo je to jen další příjemný večer, který nikam nepovede.
Zajímavé je, že důvody, proč jsme sami, jsou často úplně banální. Neschopnost dělat kompromisy. Strach ze ztráty svobody. Únava z neustálého vysvětlování sebe sama. Nebo jen fakt, že už víme, co nechceme, a nejsme ochotní to znovu zkoušet.
Ale nahlas to neřekneme.
Místo toho mluvíme o práci, cestování a seriálech. O tom, co máme rádi. Co nám vadí říkáme opatrně, zabalené do humoru. Protože přiznat, že jsme si za část své samoty můžeme sami, chce víc odvahy než přiznat, že nemáme rádi koriandr.
Rande po třicítce nejsou horší než dřív. Jsou jen upřímnější, i když to není slyšet. Méně iluzí, víc zkušeností. Méně nadšení, víc realismu. A možná právě proto působí tiše napjatě.
Na konci večera se rozloučíme. Možná si napíšeme. Možná ne. Oba víme, že kdybychom chtěli, ozveme se. A že ticho taky něco znamená.
Rande po třicítce není o hledání dokonalosti. Je o hledání někoho, jehož nedokonalosti jsme ochotni přijmout. A zároveň doufat, že ty naše nebudou překážkou.
A tak odcházím domů s pocitem, že to bylo fajn. Ne osudové. Ne přelomové. Prostě další večer, kdy jsme oba věděli, proč jsme sami. A oba jsme se shodli, že to dnes necháme nevyřčené.
