Článek
Dlouho jsem si to nechával pro sebe. Ne proto, že bych to necítil. Ale proto, že jsem si nebyl jistý, jestli mám právo si stěžovat. Mám práci. Mám partnerku. Mám střechu nad hlavou. Tak co bych vlastně chtěl víc?
Jenže uvnitř se něco rozpadalo. Pomalu, nenápadně, ale nevratně. Ráno jsem vstával unavenější než večer. Věci, které mě dřív bavily, mi byly jedno. Práce, na které jsem si zakládal, se změnila v nekonečný seznam povinností. Žádná radost. Jen výkon.
A tak jsem se jednoho večera nadechl a řekl to nahlas: „Myslím, že jsem vyhořel.“
Čekal jsem ticho. Nebo objetí. Nebo aspoň otázku, co se děje. Místo toho přišla věta, která mě zasáhla víc než jakýkoliv konflikt: „Ty přeháníš. To je jen únava.“
V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi pod nohama otevřela díra. Ne proto, že by se mnou nesouhlasila. Ale proto, že mě vůbec neslyšela. Jako bych nemluvil o sobě, ale o počasí.
Začala mi vysvětlovat, že každý je unavený. Že ona je taky unavená. Že bych měl být rád, co mám. Že to mají horší lidi. Že je to jen v hlavě. Že potřebuju dovolenou. Že dramatizuju.
Seděl jsem naproti ní a uvědomil si, že poprvé v životě jsem se pokusil být slabý. A byl jsem za to potrestaný.
Od té chvíle už jsem o tom nemluvil. Ne proto, že by to přešlo. Ale proto, že jsem pochopil, že moje únava nikoho nezajímá. Že muž má fungovat. Že muž má vydržet. Že muž nemá právo říct „nemůžu“.
Začal jsem se víc uzavírat. Míň mluvit. Víc mlčet. Víc se usmívat, i když jsem uvnitř necítil nic. Hrál jsem roli toho, kdo je v pohodě, protože to bylo jednodušší než vysvětlovat, že v pohodě nejsem.
Jenže vyhoření není lenost. Není to rozmar. Není to špatná nálada. Je to stav, kdy vám dojde palivo. Kdy děláte všechno správně, ale necítíte vůbec nic. Kdy vás unavuje i to, že jste unavení.
Začal jsem zapomínat. Dělat chyby. Být podrážděný. Odtažitý. Partnerka mi začala vyčítat, že jsem jiný. Že už nejsem jako dřív. Že se jí nevěnuju. Že jsem pořád mimo.
Ironie je, že přesně to jsem se jí snažil říct. Jen mi to nevěřila.
Nejhorší na tom není únava. Nejhorší je samota v ní. Ten pocit, že jste obklopení lidmi, ale nikdo vás doopravdy nevidí. Že když konečně sundáte masku, někdo vám řekne, ať si ji zase nasadíte.
Dnes už vím, že to nebyla zlá odpověď. Byla to jen neschopnost porozumět něčemu, co není vidět. Vyhoření nemá sádru. Nemá teplotu. Nemá diagnózu, kterou by okolí respektovalo.
Má jen ticho. Prázdno. A člověka, který se bojí znovu promluvit.
Od té doby se už neptám, jestli přeháním. Ptám se, proč jsem si myslel, že musím své vyčerpání obhajovat. Proč mám pocit viny za to, že už nemám sílu.
A hlavně se ptám, kolik mužů dnes chodí po světě stejně jako já. Fungují. Pracují. Usmívají se. A uvnitř jsou dávno vyhořelí. Jen jim to nikdo nevěří. Ani ti, kteří jsou jim nejblíž.
