Článek
Řekla mi, že jsem doma jiný člověk než v práci. Neřekla to ve vzteku, ani při hádce. Spíš klidně, skoro smířeně. A možná právě proto to bolelo víc než jakákoliv ostrá výčitka. Seděli jsme u stolu, večeře chladla a mezi námi visela věta, která mi ještě dlouho zněla v hlavě.
„Ty jsi úplně jiný, když nejsi v práci.“
Nejdřív jsem se zasmál. Takovým tím obranným smíchem, co má zakrýt nepříjemno. Řekl jsem, že to je přece normální, že každý je v práci trochu jiný. Že tam mám zodpovědnost, roli, povinnosti. Ale ona jen zavrtěla hlavou.
„Ne trochu. Ty jsi tam prý vtipný, komunikativní, plný energie. Doma jsi tichý, unavený a pořád tě něco štve.“
A v tu chvíli jsem nevěděl, co říct.
V práci mě mají rádi. Nebo aspoň takový mám pocit. Umím mluvit s lidmi, řešit problémy, udělat si legraci i z průšvihu. Když je krize, nastoupím, přepnu se do režimu výkonu a funguju. Lidi se mě ptají na názory, zvou mě na obědy, smějí se mým vtipům. Jsem tam někdo.
Doma jsem často jen vyčerpaný chlap, co chce mít klid.
Ne že bych ji neměl rád. Právě naopak. Jen mám pocit, že doma už nemám sílu být tou „lepší verzí sebe“. V práci se hlídám. Dávám si pozor na tón hlasu, na reakce, na to, jak působím. Doma sundávám masku. A pod ní je únava, podráždění, ticho.
Ona mi říkala, že má pocit, jako by žila se stínem člověka, o kterém všichni ostatní mluví. Že slyší historky o tom, jak jsem vtipný, pohotový, jak umím strhnout kolektiv. A pak přijdu domů, sednu si na gauč, vezmu mobil a nemám náladu mluvit.
Nejhorší bylo, že jsem se v tom poznával.
Uvědomil jsem si, že doma si dovolím být horší verzí sebe. Že právě tam, kde by měl člověk být nejupřímnější a nejlaskavější, jsem nejvíc podrážděný. Protože už nemám energii se ovládat. Protože mám pocit, že tady už mě přece musí přijmout i s tím, jaký jsem doopravdy.
Jenže to „doopravdy“ není vždycky hezké.
Jsem doma mlčenlivý. Když se mě ptá, jak bylo v práci, odpovím jednou větou. Když mi vypráví svůj den, často poslouchám jen napůl. Když je naštvaná, beru to jako další problém, který musím řešit, ne jako emoci, kterou bych měl pochopit. A když se cítím pod tlakem, zavřu se do sebe místo toho, abych to řekl nahlas.
Ona mi řekla, že má pocit, že v práci dávám to nejlepší ze sebe cizím lidem. A jí zůstávají zbytky.
Ta věta mě zasáhla víc než cokoliv jiného.
Protože pravda je, že v práci jsem motivovaný. Doma jsem vyčerpaný. V práci mě lidi nabíjejí. Doma po mně něco chtějí. V práci mám jasná pravidla. Doma emoce, které neumím vždycky číst ani pojmenovat. A tak si nevědomky vybírám, kde budu investovat energii. A kde už jen přežívat.
Nikdy jsem to takhle nechtěl. Nikdy jsem si neřekl: budu lepší pro cizí než pro vlastní partnerku. Stalo se to pomalu, nenápadně. S každým dalším rokem, s každou další zodpovědností, s každým dnem, kdy jsem přišel domů a řekl si: teď už fakt nemůžu.
Jenže vztah není odkladiště unavené verze člověka.
Ona nepotřebuje, abych byl doma manažer nebo bavič. Ale potřebuje, abych byl přítomný. Abych se snažil. Abych aspoň část té energie, kterou dávám světu, dával i jí. Ne proto, že musí. Ale proto, že chce být s někým, kdo s ní opravdu je.
Pravda mě bolela. Protože nebyla nespravedlivá. Nebyla přehnaná. Byla přesná.
Možná jsem doma jiný člověk než v práci. Ale otázka je, proč jsem si zrovna doma dovolil být tím horším. A proč jsem si zvykl myslet, že láska automaticky znamená toleranci k mé únavě, mlčení a podrážděnosti.
Od té doby se snažím jednu věc. Nepřinášet domů jen tělo, ale i hlavu. Neříkám, že se mi to daří. Pořád jsem unavený. Pořád mám dny, kdy bych nejradši nemluvil. Ale už vím, že ten rozdíl mezi „mnou v práci“ a „mnou doma“ není daný okolnostmi. Je daný tím, kam dávám to nejlepší ze sebe.
A to je možná ta nejbolestivější pravda ze všech. Že člověk se často chová nejhůř právě k těm, kteří ho mají nejradši. Ne proto, že by jim chtěl ubližovat. Ale proto, že si myslí, že si to může dovolit.
