Článek
Řekla, že se jí nevěnuju. Že jsem pořád myšlenkami pryč, že se málo ptám, že jsem méně pozorný než dřív. Poslouchal jsem ji a kýval hlavou, protože jsem věděl, že má pravdu. Jen jsem nevěděl, jak jí vysvětlit tu druhou část pravdy. Tu, která se špatně popisuje. Že já sotva zvládám vlastní hlavu.
Není to tak, že bych o ni přestal mít zájem. Není to tak, že by mi na ní nezáleželo. Spíš mám pocit, že moje mysl je permanentně zahlcená. Jako kdybych měl v hlavě otevřených dvacet oken najednou a žádné nejde zavřít. Všechno tam běží současně. Práce, povinnosti, peníze, budoucnost, únava, očekávání, strachy, nedořešené věci. A mezi tím se mám ještě soustředit na hluboký rozhovor o pocitech.
Sedíme proti sobě, ona mluví a já ji slyším. Fakt ji slyším. Ale zároveň v hlavě počítám, co musím zítra stihnout, kolik mi zbývá na účtu, co jsem zase odložil, co se může pokazit. Není to nezájem. Je to mentální přetlak.
Řekla, že mám být víc tady a teď. A já si v duchu říkám, že bych strašně rád. Jenže moje teď je plné věcí, které nemůžu vypnout. Jako by moje hlava jela nonstop v režimu řešení. Pořád něco analyzuju, plánuju, kontroluju, přemílám. I když sedím doma na gauči, mentálně jsem pořád někde v budoucnosti nebo minulosti.
Neumím být jen tak.
Ona chce pozornost. Já bych chtěl klid. Ona chce sdílení. Já bych chtěl ticho. Ona chce emoce. Já bych chtěl vypnout myšlení. A oba máme pocit, že ten druhý nechápe, co potřebujeme.
Nejtěžší je, že se cítím provinile. Protože vím, že si zaslouží víc. Zaslouží si partnera, který je přítomný, soustředěný, naladěný. Ne někoho, kdo kouká do telefonu, odpovídá jednoslovně a občas se ztratí uprostřed věty. Jenže já mám pocit, že kdybych se měl věnovat jí tak, jak si přeje, musel bych se rozpadnout sám sobě.
Jako bych měl omezenou kapacitu pozornosti a ona už je dávno vyčerpaná ještě dřív, než přijdu domů.
Nikdy jsem se nenaučil pracovat se svou hlavou. Jen jsem se naučil ji přetěžovat. Být zodpovědný. Myslet dopředu. Počítat rizika. Řešit. Plánovat. Hlídal jsem si, aby všechno fungovalo. Aby byl klid. Aby nebyly problémy. A někde po cestě jsem ztratil schopnost být mentálně uvolněný.
Takže když mi řekne, že se jí nevěnuju, vlastně slyším: „Nejsi takový, jakého potřebuju.“ A já si k tomu v duchu dodám: „A já už ani nevím, jaký vlastně jsem.“
Moje hlava je přeplněná, ale navenek působím prázdně. Nemám energii reagovat, ale uvnitř to hučí. Nechci mluvit, ale myšlenky nejdou vypnout. Nechci řešit emoce, ale sám se v nich topím. Je to zvláštní paradox: jsem mentálně přetížený a zároveň emocionálně nedostupný.
A ona vidí jen tu nedostupnost.
Vidí muže, který je tichý. Odtažitý. Unavený. Vidí nezájem. Nevidí chaos v hlavě. Nevidí vnitřní dialogy. Nevidí tlak, který si na sebe dávám. Nevidí, že moje mlčení není prázdnota, ale přeplnění.
Neumím jí to vysvětlit bez toho, aby to znělo jako výmluva. Když řeknu, že jsem unavený, zní to banálně. Když řeknu, že mám plnou hlavu, zní to abstraktně. Když řeknu, že nezvládám, zní to dramaticky. Tak raději mlčím. A tím vlastně potvrzuju to, co říká.
Že se jí nevěnuju.
Možná největší problém není v tom, že bych se jí nevěnoval. Ale v tom, že se dlouhodobě nevěnuju sám sobě. Neřeším, co cítím. Nezastavuju se. Nepřemýšlím, co potřebuju. Jen jedu v režimu povinností, odpovědnosti a tichého tlaku na výkon.
A pak se divím, že nemám kapacitu na blízkost.
Řekla, že se jí nevěnuju. A má pravdu. Jen bych si přál, aby někdo konečně viděl i tu druhou část věty: že já sotva zvládám vlastní hlavu. A že někdy nejsem chladný partner, ale jen člověk, který je mentálně tak vyčerpaný, že už nedokáže být plně přítomný ani pro sebe, natož pro někoho jiného.
