Článek
Všichni chtějí, abych byl silný. Nikdo neřeší, že jsem vyčerpaný. Ta věta mi došla jednoho večera, když jsem seděl sám v autě na parkovišti a jen jsem zíral před sebe. Nechtělo se mi domů. Ne proto, že bych tam nechtěl být. Ale proto, že jsem už neměl sílu být kýmkoliv.
Celý život poslouchám, že chlap má vydržet. Že nemá fňukat. Že má zabrat. Že má být opora. Pro rodinu, pro partnerku, pro děti, pro kolegy, pro šéfa, pro rodiče. Všichni se na tebe můžou spolehnout. Všichni tě berou jako toho, co to zvládne.
A ty to fakt zvládáš. Jen nikdo nevidí, co to stojí.
Když se něco pokazí v práci, jdu to řešit já. Když je doma napětí, čeká se, že budu klidný a rozumný. Když má někdo problém, poslouchám. Když je krize, nastupuju do režimu výkon. Když někdo potřebuje pomoc, pomáhám. A když já řeknu, že jsem unavený, odpověď je většinou něco mezi „to přejde“ a „to má dneska každý“.
Nikdy jsem neslyšel: „To musí být těžké.“
Spíš slyším: „Ty to dáš.“
A to je možná ten největší problém. Že všichni automaticky počítají s tím, že to dám. Že se zvednu. Že se oklepu. Že pojedu dál. Že mám přece sílu. Že jsem ten stabilní.
Jenže síla není nekonečná.
Začal jsem si všímat, že moje únava nikoho vlastně moc nezajímá. Není dramatická. Nepláču. Nehroutím se. Neležím v posteli s depresí. Fungují. Chodím do práce. Usmívám se. Odpovídám. Plním, co se ode mě čeká. A tak se předpokládá, že je všechno v pořádku.
Ale není.
Jsem vyčerpaný jinak. Potichu. Dlouhodobě. Bez výbuchů. Bez kolapsu. Jen mám pocit, že se každý den kousek po kousku vyprázdňuju. Že dávám víc, než se mi vrací. Že žiju v režimu, kde pořád něco musím, ale málokdy něco opravdu chci.
Nikdo se neptá, jak se cítím. Spíš se ptají, jestli to stihnu. Jestli to zařídím. Jestli se postarám. Jestli to vyřeším. A já automaticky odpovídám „jo“. Ne proto, že bych byl v pohodě. Ale proto, že jsem se naučil, že jiná odpověď vlastně neexistuje.
Když bych řekl „nezvládám“, bylo by to divné. Podezřelé. Slabé. Když bych řekl „potřebuju pauzu“, bylo by to nepraktické. Nepohodlné. Když bych řekl „už nemám sílu“, nikdo by nevěděl, co s tím.
A tak mlčím. Fungují. A unavují se dál.
Nejhorší je, že tu roli silného už mám tak dlouho, že ji hraje i moje okolí automaticky. Partnerka má pocit, že mě nemůže zatěžovat, protože „já to zvládnu“. Rodiče mají pocit, že se o mě nemusí bát, protože „já jsem ten rozumný“. V práci jsem ten, na koho se obrací, když něco hoří. A nikdo si nevšimne, že ten, kdo pořád hasí, už sám nemá vodu.
Silný muž je ideál. Ale nikdo moc neřeší, co se stane se silným mužem, když je dlouhodobě vyčerpaný.
Protože únava u mužů je často neviditelná. Neprojevuje se pláčem, ale mlčením. Nezoufalstvím, ale apatií. Ne zhroucením, ale podrážděností. Ne voláním o pomoc, ale uzavřením se do sebe. A to okolí často čte jako nezájem, chlad nebo špatnou náladu.
Nikdo nevidí, že to je prostě únava.
Únava z odpovědnosti.
Únava z neustálého tlaku.
Únava z toho, že musíš být pořád v pohodě.
Únava z toho, že nemáš prostor být slabý.
Nechci, aby mě někdo litoval. Nechci, aby mi někdo tleskal. Nechci být obětí. Jen bych chtěl, aby bylo normální říct: „Jsem vyčerpaný“ – a nebyla to slabost, ale informace.
Protože síla není o tom, že nikdy nepřiznáš únavu. Síla je o tom, že si ji dokážeš připustit dřív, než tě to semele. Jenže muže to nikdo neučí. Učí se vydržet. Zatnout zuby. Jít dál. Neřešit.
A pak se divíme, že jsou muži prázdní. Odtažití. Zavření. Unavení životem, i když „mají všechno“.
Všichni chtějí, abych byl silný. Nikdo neřeší, že jsem vyčerpaný. A možná ten největší paradox je, že kdybych konečně přestal být silný, aspoň na chvíli, možná bych teprve zjistil, co vlastně potřebuji.
Ne výkon.
Ne další povinnost.
Ne další roli.
Ale obyčejné lidské právo být unavený a nemuset to hned obhajovat. Jen být. Bez očekávání. Bez nálepky silného chlapa, který to přece vždycky nějak dá. I když už dávno nemá z čeho.
