Článek
Řekla, že už na ni nemám energii. Neřekla to ve vzteku. Neřekla to při hádce. Spíš potichu, skoro smutně. Jako konstatování faktu, který si už dlouho nosila v hlavě. A možná právě proto mě to zasáhlo víc než jakákoliv výčitka.
Seděli jsme v kuchyni, pozdě večer. Všude ticho, jen lednička hučela a světlo nad stolem vytvářelo ten typ atmosféry, kdy se neřeší maličkosti, ale věci, které už dlouho visí ve vzduchu. Dívala se na mě a řekla: „Ty už na mě prostě nemáš energii.“
Nejdřív jsem se chtěl bránit. Automaticky. Říct, že to není pravda. Že se snažím. Že jsem jen unavený. Že toho mám hodně. Jenže slova mi zůstala v krku. Protože někde hluboko jsem věděl, že má pravdu.
Neměl jsem energii. A neměl jsem ji ani na sebe.
Poslední měsíce jsem fungoval v režimu přežití. Ráno vstát, do práce, řešit, fungovat, vydržet, večer domů, sednout si, vypnout. Žádné nadšení. Žádné plány. Žádná radost. Jen takový tichý autopilot. Den za dnem.
Když mi vyprávěla o svých věcech, poslouchal jsem jen napůl. Když chtěla něco podniknout, odkládal jsem to. Když se mě ptala, co cítím, odpovídal jsem „nevím“. A když chtěla blízkost, byl jsem buď unavený, nebo hlavou jinde.
Ne proto, že bych ji nechtěl. Ale proto, že už jsem byl vyčerpaný ze všeho.
Z práce. Z očekávání. Z role, kterou hraju. Z toho, že musím pořád něco zvládat, něco řešit, něco dokazovat. A tak jsem doma neodpočíval. Já jsem se jen vypnul. A rozdíl mezi odpočinkem a vypnutím je v tom, že odpočinek tě obnoví. Vypnutí tě jen udrží při životě.
Ona říkala, že má pocit, jako by byla sama. I když jsme spolu. Že se mnou sdílí prostor, ale ne energii. Že všechno iniciuje ona. Rozhovory. Plány. Doteky. A že má pocit, že já už jen reagují. Nebo ani to ne.
A já jsem si uvědomil, že má pravdu. Že už dlouho nedávám do vztahu nic navíc. Že jen existuju vedle ní. Že jsem se stal pasivním účastníkem vlastního života.
Nejhorší bylo, že jsem jí vlastně neměl co nabídnout. Ne omluvu, ne vysvětlení, ne řešení. Jen pravdu. Že jsem unavený. Že jsem prázdný. Že nevím, jak z toho ven. Že nevím, kde vzít energii, když nemám ani základ pro sebe.
Řekla mi, že chápe, že mám náročnou práci. Že chápe, že jsem pod tlakem. Ale že vztah nemůže fungovat jen na pochopení. Že potřebuje cítit, že tu pro ni opravdu jsem. Ne jen fyzicky, ale i v hlavě a v srdci.
A já jsem si uvědomil, jak strašně dlouho jsem zanedbával sám sebe. Že jsem se naučil fungovat bez radosti. Bez zastavení. Bez prostoru na cokoliv, co není povinnost. Že jsem si zvykl být unavený tak dlouho, až mi to začalo připadat normální.
Jenže to normální není.
Není normální být pořád vyčerpaný. Není normální nemít energii ani na věci, které mám rád. Není normální mít pocit, že život je jen série úkolů, které je potřeba nějak přežít. A není normální, že se vztah stane dalším bodem na seznamu povinností místo místem, kde se dobíjím.
Řekla, že už na ni nemám energii. A já jsem si uvědomil, že jsem ji neměl ani na sebe. Že jsem se ztratil někde mezi prací, očekáváním, tlakem a rolí „toho, co to nějak zvládne“. A že když nemám energii pro sebe, nemůžu ji mít ani pro nikoho jiného.
Možná to není o tom, že bych se měl víc snažit. Možná je to o tom, že bych se měl konečně zastavit. Přestat jet na výkon. Přestat ignorovat únavu. Přestat brát vyčerpání jako normální stav.
Protože vztah se nedá zachránit tím, že se ještě víc vyčerpám. Nedá se opravit silou vůle. Potřebuje energii. Skutečnou. Ne tu hranou. Ne tu z povinnosti. Ale tu, která vzniká jen tehdy, když člověk není prázdný.
A já jsem byl prázdný. Tak dlouho, že jsem si toho všiml až ve chvíli, kdy mi někdo řekl, že už ze mě nic necítí. A to byla možná ta nejupřímnější a nejbolestivější zpětná vazba, jakou jsem kdy dostal.
