Článek
Výchovná přes zadek? Ne. Aspoň ne tak, jak se o ní obvykle mluví. Skutečný problém totiž často neleží v ruce dítěte, ale v hlavě dospělého.
Nemám děti. A přesně proto si všímám jedné věci: část rodičů si ze svého potomka udělala veřejnou prezentaci vlastního já. Dítě není jen dítě. Je to značka. Manifest životního stylu. Důkaz, že „to dělám jinak a lépe než generace přede mnou“.
Jenže dítě není startup. Není to bio-projekt ani chodící portfolio hodnot svého otce či matky. Je to samostatná bytost, která potřebuje hranice víc než hashtagy.
Když dnes slyším, že fyzický trest je absolutní zlo, souhlasím. Násilí z frustrace není výchova. Je to selhání. Ale stejně nebezpečný je druhý extrém: rodič, který odmítá jakoukoli autoritu, protože by to narušilo jeho obraz „respektujícího“ dospělého.
Vidím to v kavárnách, v restauracích, na hřištích. Dítě křičí, kope do stolu, hází jídlem. Rodič klidným hlasem vysvětluje, že „teď prožívá silnou emoci“. Ne, teď testuje hranice. A vy mu je právě odmítáte dát, protože nechcete vypadat tvrdě.
Výchovná přes zadek? Možná by víc pomohla symbolická výchovná rodiči. Ne fyzická, ale mentální. Tvrdé zrcadlo, které by mu připomnělo, že dítě není prodloužením jeho ega.
Problém není v tom, že by dnešní rodiče nemilovali své děti. Milují je možná víc než kdy dřív. Problém je, že si je příliš spojují se svou identitou. Každé selhání dítěte berou jako osobní útok. Každou poznámku okolí jako kritiku vlastního charakteru.
A tak místo aby nastavili jednoduchou hranici, začnou obhajovat. „On je citlivý.“ „Ona je jen kreativní.“ „My to máme nastavené jinak.“ Překlad: nechci přiznat, že situaci nezvládám.
Autorita dnes zní jako sprosté slovo. Přitom dítě bez autority není svobodné. Je zmatené. Potřebuje vědět, kde svět začíná a kde končí. Potřebuje narazit na pevnou zeď, ne na měkkou matraci výmluv.
Možná právě proto, že nejsem otec, nemám potřebu si nic obhajovat. Nemusím světu dokazovat, že moje výchova je lepší než vaše. Ale jako člověk, který bude s těmi dětmi jednou sdílet veřejný prostor, mám právo chtít, aby z nich vyrostli dospělí schopní respektu.
Když rodič odmítá jakoukoli formu pevnosti, často to není osvícenost. Je to strach. Strach, že nebude oblíbený. Že dítě ztratí jeho náklonnost. Že nebude dost „moderní“.
Jenže rodič nemá být kamarád. Má být kompas. A kompas někdy ukazuje směr, který se nelíbí.
Ne, nejsem zastánce bití. Ale jsem zastánce odpovědnosti. A odpovědnost znamená přijmout, že dítě není vaše vizitka ani experiment. Není to nástroj, jak si léčit vlastní dětství. Není to projekt, na kterém si budujete morální image.
Možná by tedy místo debat o zákazu pohlavků stálo za to otevřít jinou otázku: proč tolik dospělých potřebuje skrze své děti dokazovat světu vlastní hodnotu?
Protože dokud bude dítě projektem ega, žádná výchovná – ať už fyzická nebo slovní – nepomůže. Skutečná změna totiž nezačíná u dětské zadnice. Začíná u dospělého, který si přizná, že výchova není o jeho obrazu, ale o budoucnosti někoho jiného.
