Článek
Řidičák bez zkoušek nedostanete. Na psa potřebujete registraci. Na vysokozdvižný vozík školení a přezkoušení. Ale na dítě? Stačí funkční biologie a trocha odvahy. A pak už jen doufat, že to nějak vyjde.
Nemám děti. A možná právě proto nejsem zaslepený vlastní investicí. Když se dívám kolem sebe, nevidím generaci traumatizovanou přísností. Vidím generaci rodičů paralyzovaných strachem, že svému dítěti způsobí psychickou újmu tím, že mu řeknou ne.
Slovo ne se stalo sprostým výrazem. Hranice jsou prý omezující. Autorita je toxická. A fyzický trest? Ten je dnes společenské harakiri. Jenže mezi mlácením a nulovou strukturou existuje obrovské spektrum normálnosti, které jako by se z veřejné debaty vytratilo.
Když dnes někdo zmíní „výchovnou přes zadek“, okamžitě se rozjede morální panika. Přitom realita je mnohem méně černobílá. Problém většinou není samotný pohlavek. Problém je bezradnost. Rodič, který bouchne, často nebouchá z výchovné filozofie, ale z frustrace. A frustrace vzniká tam, kde chybí systém.
Dítě není startup ani osobní PR projekt. Není to důkaz morální nadřazenosti. Je to budoucí dospělý, který bude jednou stát vedle nás v práci, ve vlaku, ve volební místnosti. A podle toho by se k němu mělo přistupovat.
Možná jsem bezdětný, ale když vidím pětileté dítě, které komanduje rodiče v restauraci, nejde o respektující výchovu. Jde o kapitulaci. Když desetiletý kluk rozbije cizí věc a rodič to omlouvá „on si tím něco zpracovává“, nejde o empatii. Jde o zbabělost převzít odpovědnost.
Moderní rodičovství si vytvořilo zvláštní ochranný štít: „Ty nemáš děti, tak tomu nerozumíš.“ Je to elegantní způsob, jak umlčet jakoukoli kritiku. Jenže některé věci jsou viditelné i bez rodičovského statusu. Stejně jako poznáte špatného řidiče, aniž byste sami byli závodník formule jedna.
Nemyslím si, že by stát měl vydávat licenci na rodičovství. To by byla dystopie. Ale představa, že by budoucí rodiče prošli povinným kurzem základní psychologie, práce s emocemi a nastavování hranic, mi nepřijde jako útok na svobodu. Spíš jako investice do společnosti.
Zvláštní je, že na kariéru se připravujeme roky. Na rodičovství často týdny. Čteme recenze na telefon, ale nečteme nic o vývoji mozku dítěte. Studujeme výživové trendy, ale neumíme zvládnout vlastní vztek.
A pak přichází únava. Vyčerpání. Vnitřní chaos. A dítě, které přirozeně testuje hranice. V tu chvíli je snadné říct, že za všechno může škola, systém nebo dnešní doba. Mnohem těžší je připustit, že výchova není jen o lásce, ale i o disciplíně.
Nemám děti i proto, že si nejsem jistý, zda bych tuhle disciplínu zvládl lépe než ti, které kritizuji. To je možná rozdíl. Nejsem přesvědčený o své morální nadřazenosti jen proto, že bych přivedl na svět dalšího člověka.
Možná by občas pomohla symbolická výchovná. Ne dětem, ale dospělým. Ne ve formě rány, ale ve formě nepříjemného zrcadla. Přiznat si, že dítě není rozšíření ega. Že svět se nebude přizpůsobovat jeho náladám. A že frustrace je normální součást života, ne trauma hodné terapeutické intervence.
Společnost řeší porodnost. Mluví o číslech, o křivkách, o budoucnosti ekonomiky. Méně se mluví o kvalitě výchovy. O tom, jaké lidi vlastně chceme mít vedle sebe za dvacet let.
Možná je snadné mě odmávnout jako bezdětného chytráka. Ale někdy právě ten, kdo nestojí uprostřed hluku, slyší věci jasněji. A pokud nás má něco posunout dál, nebude to slepé ujišťování, že všechno děláme nejlépe, jak umíme. Bude to ochota připustit, že výchova není jen cit, ale i odpovědnost. A že odpovědnost občas bolí víc než jakákoli výchovná přes zadek.
