Článek
Byl to jeden z těch dnů, kdy nohy šlapou samy a já si připadám skoro profesionálně. Vítr fouká do zad, asfalt je hladký a já si v hlavě komentuju vlastní výkon, jako bych jel horskou prémii. Pak ho uvidím. Respektive nejdřív uvidím psa.
Malý, roztomilý, huňatý. Pobíhá po pravé straně cyklostezky, čenich u země, svět je jeho. Usměju se. Mám psy rád. Jsou upřímní. Na rozdíl od lidí nedělají, že nevědí, co dělají.
A pak ho uvidím. Majitele. Na druhé straně stezky. Klidný. Uvolněný. Telefon v ruce. Pohled sklopený. A mezi nimi? Vodítko. Napnuté přes celou šířku cesty. Tenké. Nenápadné. Dokonale maskované proti asfaltu. Past hodná televizního přenosu.
V tu chvíli si připadám jako jezdec na Tour de France, kterému někdo natáhl finišovou pásku o dva kilometry dřív. Jenže tady není cílová rovinka. Tady je jen fyzika a moje klíční kost.
Brzdím. Samozřejmě že brzdím. Reflex přežití funguje rychleji než rozum. Zadní kolo lehce ustřelí, tep vystřelí nahoru a já si uvědomím, že mě od leteckého dne bez letadla dělily asi tři metry.
„Ježiš, promiňte!“ ozve se majitel, aniž by zvedl oči od telefonu.
To je na tom to nejkrásnější. Ten tón překvapení. Jako by byl šokovaný, že cyklostezka je místo, kde jezdí cyklisté. Jako by vodítko přes cestu nebyla překážka, ale dekorace.
Pejskaři s vodítkem přes cestu jsou zvláštní disciplína. Nejsou zlí. Nejsou agresivní. Jen žijí ve světě, kde je jejich pes středem vesmíru a všechno ostatní je kulisa. Cyklostezka? Ideální prostor pro natahování neviditelného laseru mezi dvěma body.
Někdy je vodítko dlouhé pět metrů. Někdy deset. Někdy je to taková ta tenká šňůra, kterou neuvidíte, dokud si ji téměř neomotáte kolem krku. Moderní varianta středověké pasti. Bez varovné cedule.
Jednou jsem potkal dvojici. Dva psi. Dva lidé. Čtyři směry pohybu. Vodítka křížem krážem jako schéma městské hromadné dopravy. Vjel jsem do toho s vírou, že existuje mezera. Neexistovala. Byla to logistická operace, na kterou by byl pyšný i organizátor pelotonu.
„Vždyť jste to mohl objet,“ zaznělo jednou.
Ano. Mohl. Stejně jako mohl cyklista na Tour objet hromadný pád v rychlosti padesát kilometrů za hodinu. Teoreticky.
Nejde o to, že by psi na stezku nepatřili. Patří. Stejně jako já. Jde o ten moment naprosté nevinnosti, kdy majitel stojí na jedné straně, pes na druhé a mezi nimi vznikne překážka, která by obstála i v soutěži „Nejlepší způsob, jak zastavit cyklistu bez dotyku“.
Nejlepší jsou ti, kteří si mě všimnou až na poslední chvíli a začnou panikařit. Pes doleva! Ne, doprava! Ne, stůj! Vodítko se napne ještě víc, jako když ladíte kytaru. Já mezitím balancuju mezi krizovým brzděním a snahou nezranit ani sebe, ani psa, ani jejich vztah.
A pak ten pohled. Směs výčitek a uraženosti. Jako bych já byl ten, kdo jim narušil odpolední idylku. Jako bych si dovolil projet jejich improvizovaným agility parkurem bez předchozí rezervace.
Někdy si představuju, že by se tohle stalo v profesionálním závodě. Komentátor by křičel, diváci by šíleli a organizátoři by řešili bezpečnostní skandál desetiletí. Tady? Tady je to běžné úterý odpoledne.
Znovu se rozjedu. Nohy trochu roztřesené, hlava plná scénářů, které se naštěstí nestaly. Ohlédnu se. Pes už je zase u kraje. Majitel dál scrolluje. Vodítko opět povolené. Past deaktivována. Dočasně.
Možná by stačilo málo. Krok ke kraji. Kratší vodítko při přecházení stezky. Jedno rychlé rozhlédnutí. Stejně jako já dávám pozor na chodce, bruslaře i děti na odrážedlech.
Cyklostezka není etapa Tour de France. Ale někdy to tak působí. Ne kvůli rychlosti. Kvůli překážkám, které se objeví bez varování.
A tak jedu dál, připravený na další neviditelnou pásku napnutou přes cestu. Protože v tomhle závodě nejde o žlutý dres. Jde o to dojet domů bez toho, aby ze mě někdo udělal nedobrovolného akrobata přes psí vodítko.
