Článek
Jedu městem, běžný den, běžná trasa. Provoz plyne tak nějak setrvačností, každý si hlídá hlavně sebe a svoje čelní sklo. Auto přede mnou náhle zatáhne za páčku a z jeho ostřikovačů vyletí gejzír kapaliny. Většina skončí tam, kde má. Zbytek, ten důležitý zbytek, přistane na mém skle.
Na vteřinu nevidím nic. Modrá mlha, stěrače v panice a v hlavě otázka, jestli je tohle ještě drobnost, nebo už nepsaná silniční urážka. Řidič přede mnou jede dál, klidný, spokojený, s čistým výhledem. Já mám výhled horší a pocit, že jsem se stal nedobrovolným sponzorem jeho komfortu.
Když se situace uklidní, začnu počítat. Ne škody, ty jsou nulové. Počítám princip. Ostřikovací kapalina něco stojí. Čas něco stojí. Moje pozornost taky. Všechno dohromady vytváří malý dluh, který sice nikdo nikde nevyúčtuje, ale v hlavě se objeví kolonka k vyrovnání.
Na nejbližší křižovatce stojíme vedle sebe. Žádné troubení, žádná gesta. Jen krátký pohled. Vidím překvapení, možná i dojde, co se stalo. V tu chvíli mačkám páčku já. Symbolicky, střídmě, bez přehánění. Sprška, která se rozplyne ve vzduchu a skončí přesně tam, kde má. Na jeho skle.
Zelená. Obě auta se rozjedou. Nikdo nezastavuje, nikdo nevystupuje. Jen tiché vyrovnání účtů, které existovaly jen mezi námi dvěma. Možná si to ani neuvědomil. Možná ano. Já mám ale pocit, že svět je zase o kapku symetričtější.
Nešlo o pomstu. Šlo o rovnováhu. O ten drobný moment, kdy si řeknete, že i na silnici platí jednoduchá matematika. Když něco pošlete dál, může se vám to vrátit. Klidně jen v podobě pár kapek na skle.
