Článek
Řidič mě vybrzdil metr od kol, protože jsem ho prý zdržoval. A ne, nebyla to nějaká dramatická situace, kdy bych mu vjel pod kola nebo ho ohrozil. Jel jsem rovně. V pruhu. Podle pravidel. Prostě jsem tam byl.
Silnice mimo město, jeden pruh v každém směru, mírné stoupání. Jel jsem asi pětadvacet, protože víc to do kopce nešlo. Za mnou auto. Chvíli v klidu, pak se začalo přibližovat. Blíž. Ještě blíž. Typické lepení na zadní kolo.
Pak mě předjel. Rychle, agresivně, s minimálním odstupem. Zařadil se přede mě tak těsně, že jsem skoro viděl, jak se mu pohybuje hlava v opěrce.
A pak to přišlo.
Brzdy.
Ne postupně. Ne zpomalování. Prostě ostré zabrzdění. Takové to, co děláš, když chceš někoho vystrašit. Kolo se mi zakymácelo, instinktivně jsem zmáčkl brzdy, zadní kolo lehce smýklo. Zastavil jsem sotva metr za jeho nárazníkem.
Kdybych reagoval o vteřinu později, jedu mu do kufru. Kdybych měl horší brzdy, letím přes kapotu. Kdyby za mnou jel další cyklista, sejmul by mě.
Auto stálo. On vystoupil.
„Ty vole, nauč se jezdit,“ řekl.
„Zdržuješ provoz.“
Stál jsem tam, srdce v krku, ruce se mi třásly, a on mluvil, jako bych mu právě v obchodě skočil do fronty.
„Vždyť jsi mě předjel,“ říkám.
„No jo, ale nemám jet za tebou pět minut jak blbec,“ odpověděl.
A v té větě bylo všechno. Pro něj jsem nebyl člověk. Byl jsem zdržení. Pohyblivá překážka. Něco mezi traktorem a špatně zaparkovaným autem.
Vybrzdění nebyla chyba. Nebyl to omyl. Byl to trest.
Typický silniční vzkaz:
„Já jsem rychlejší, silnější a ty mi musíš uhýbat.“
Jenže on nechtěl, abych uhnul. On chtěl, abych se bál. Abych si to zapamatoval. Abych příště „věděl, kam patřím“.
Tohle není o spěchu. Kdyby spěchal, prostě by jel dál. Tohle bylo o moci. O tom, že má v ruce dvě tuny kovu a já jen pár kilo hliníku.
Auto jako nástroj výchovy.
Nejvíc děsivé je, jak běžné tohle chování je. Vybržďování se bere skoro jako folklór. Jako „trochu drsnější komunikace“. Přitom je to v podstatě pokus o nehodu. Vědomé ohrožení.
Kdybych to udělal já jemu – kdybych mu nějak „zabrzdil“ do cesty – je to nemožné. Nemám čím. Nemám jak. Nemám sílu.
Celá tahle asymetrie je základ problému. Řidič má vždycky poslední slovo. Ne argumentem, ale fyzikou.
Může mě ohrozit kdykoliv.
Může mě potrestat kdykoliv.
Může mě „vychovávat“ kdykoliv.
A často se najde někdo, kdo to považuje za oprávněné.
Protože cyklista „zdržuje“.
Protože cyklista „nemá co dělat na silnici“.
Protože cyklista „si za to může sám“.
Ale já jsem nikoho nezdržoval víc než semafor. Víc než kolona. Víc než zatáčka. Jen jsem byl nejslabší prvek systému. Ten, na kterého se dá beztrestně zaútočit.
Nejabsurdnější je, že on z celé situace odešel s pocitem, že má pravdu. Že mě „naučil“. Že mi dal lekci.
Já jsem odešel s pocitem, že jsem mohl být mrtvý. Kvůli pár vteřinám jeho trpělivosti.
Od té doby, když mě někdo předjede a zpomalí, automaticky čekám, jestli nepřijde brzda. Ne proto, že bych byl paranoidní. Ale proto, že už vím, že pro některé lidi není auto dopravní prostředek.
Je to nástroj dominance.
A vybrzdění není nehoda.
Je to vzkaz:
„Mohl jsem tě zabít. A ty s tím nic neuděláš.“
