Článek
Stálo se to v ranní špičce, kdy jsou všichni nervózní, všichni někam spěchají a nikdo nemá náladu na chyby ostatních. Jel jsem po hlavní, dodržoval rychlost, pustil chodce na přechodu a zřejmě tím spáchal smrtelný hřích. Za mnou se ozval dlouhý, agresivní klakson.
Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Černé SUV, nalepené skoro na kufru. Řidič máchal rukama, gestikuloval, něco křičel. Když mě předjel, stáhl okýnko a zařval: „Nauč se jezdit, ty brzdo! Kvůli tobě přijdu pozdě!“
Byl jsem v šoku, ale ještě jsem se usmál. Takové to ironické pousmání, kdy si říkáte, že dotyčný má zjevně špatný den. V duchu jsem ho poslal někam a jel dál. Netušil jsem, že ho za minutu budu mít doslova pár centimetrů od obličeje.
Na další křižovatce byla kolona. SUV stálo přede mnou. Když se rozjela zelená, řidič vyrazil jak z praku, prudce zabrzdil a donutil mě zastavit těsně za ním. Vystoupil z auta.
Velký chlap, holá hlava, svalnaté ruce. Šel ke mně, bušil do okýnka a křičel, ať vylezu. Srdce mi bušilo jak o závod. Nechtěl jsem konflikt, chtěl jsem jen odjet. Zamkl jsem dveře a snažil se couvnout. V tu chvíli se stalo něco, co si budu pamatovat do konce života.
On naskočil zpátky do auta a prudce se rozjel proti mně.
Nestihl jsem nic. Žádnou reakci, žádný úhybný manévr. Jen rána, sklo, airbag, tma. Auto mě doslova smetlo z cesty a odhodilo na obrubník. Měl jsem pocit, že se mi tělo rozpadlo na kusy.
Ležel jsem na silnici a slyšel křik. Někdo volal záchranku, někdo řval na toho řidiče, který mezitím zastavil o pár desítek metrů dál. Neutekl. Možná v šoku. Možná si konečně uvědomil, co udělal.
Já měl zlomenou nohu, prasklé zápěstí, otřes mozku a naražené plíce. Ležel jsem na asfaltu a koukal do oblohy s jedinou myšlenkou: Tohle všechno začalo tím, že jsem pustil chodce.
Na policii mi později řekli, že šlo o agresivní útok autem. Žádná nehoda. Žádná smůla. Čistá silniční zuřivost. Ten člověk měl záznamy za nebezpečné předjíždění, rychlou jízdu, výtržnictví. A přesto normálně jezdil po silnicích mezi námi.
Nejtěžší nebyla fyzická bolest. Ta časem otupí. Nejtěžší byl pocit, že jsem mohl být mrtvý kvůli cizím nervům. Kvůli tomu, že měl někdo špatnou náladu, nestíhal schůzku, byl frustrovaný ze života.
Když jsem ležel v nemocnici, pořád jsem si přehrával tu scénu. Jeho obličej za okýnkem. Ten vztek. Ty oči, ve kterých nebylo nic než čistá agrese. Došlo mi, jak neuvěřitelně křehcí jsme v autě. Myslíme si, že jsme chránění plechy, airbagy, pásy. Ale proti lidské blbosti a zuřivosti nás nechrání nic.
Od té doby se bojím. Ne rychlosti. Ne provozu. Bojím se lidí. Každého, kdo se lepí na zadek, kdo troubí, kdo gestikuluje, kdo nadává. Protože už vím, že mezi „naštvaným řidičem“ a „pachatelem pokusu o zabití“ může být rozdíl jedné minuty.
Ten chlap dnes čeká na soud. Já chodím o berlích a mám jizvy, které mi zůstanou navždy. On měl špatný den. Já mám změněný život.
A pokaždé, když slyším klakson za sebou, mi naskočí husí kůže. Protože už vím, že silniční agresivita není jen sprosté gesto nebo nadávka z okýnka. Někdy je to přímá vstupenka na traumatologii. Nebo na hřbitov.
