Článek
Řidič tvrdil, že jsem mu poškodil lak, i když mě předtím málem zabil. A není to metafora. Nebyl to „pocit ohrožení“. Byl to reálný okamžik, kdy jsem se díval do bočního okna auta, které mě míjelo tak blízko, že jsem viděl řidičovy oči.
Jel jsem po úzké silnici mezi vesnicemi. Žádný cyklopruh, žádný chodník, prostě normální komunikace, kde se potkávají traktory, dodávky, auta, kola, všechno. Držel jsem se úplně u kraje, v místě, kde už asfalt přechází ve štěrk.
Za mnou se objevilo auto. Slyšel jsem ho, ale nebylo kde uhnout. Proti jela dodávka. Řidič za mnou se rozhodl, že to dá.
Předjel mě v protisměru. Bez odstupu. Bez rozmyslu. V momentě, kdy se proti němu objevila dodávka, strhl volant zpátky ke mně.
A trefil mě.
Ne přímo nárazníkem. Spíš bokem auta, zrcátkem, nárazem vzduchu, kombinací všeho. Kolo se rozkymácelo, já instinktivně zabrzdil, sjel do štěrku a šel k zemi.
Ležel jsem na boku, ruce odřené, koleno pálilo, helma poškrábaná. Klasický stav: adrenalin, šok, tělo ještě nestíhá bolet, ale víš, že to nebylo v pořádku.
Auto zastavilo asi o dvacet metrů dál.
Řidič vystoupil. A místo otázky „jste v pořádku?“ přišla první věta:
„Ty vole, tys mi poškrábal auto!“
Chvíli jsem si myslel, že špatně slyším. Ležím na zemi, kolo zkroucené, krev na ruce, a on řeší lak.
„Podívej se na to,“ ukazoval mi na dveře. „Tady mám škrábanec.“
Zvedl jsem se a koukám. Opravdu tam byl. Tenoučká čára. Možná od řídítek. Možná od mé ruky. Možná tam byla už předtím.
„Málem jste mě zabil,“ řekl jsem.
„No ale neměl ses tam motat,“ odpověděl úplně klidně.
A v tu chvíli se něco přepnulo. Ne ve mně. V realitě.
Najednou nebyl on ten, kdo porušil pravidla.
Nebyl on ten, kdo ohrozil život.
Nebyl on ten, kdo předjížděl v protisměru.
Najednou jsem byl viník já. Protože jsem se „dotkl jeho auta“.
Celá situace se zredukovala na majetek. Na plech. Na lak. Na škodu v hodnotě možná pár stovek. Zatímco já jsem tam stál s třesoucíma se rukama a zjišťoval, jestli mě bolí koleno jen teď, nebo už navždy.
Nejabsurdnější bylo, že vůbec nezpochybňoval samotné předjíždění. Pro něj to nebyl problém. To bylo normální. To bylo „prostě jízda“.
Problém byl škrábanec.
Jako by existovala hierarchie hodnot:
Auto > člověk na kole.
Lak > zdraví.
Pojišťovna > realita.
Dokonce vytáhl telefon a začal si auto fotit. Detaily laku, úhel světla, aby byl škrábanec vidět. Já jsem si mezitím prohlížel kolo, jestli nemám ohnutou vidlici a jestli mi vůbec fungují brzdy.
Dva světy. Dvě priority.
Řekl mi, že si to „vyřešíme přes pojišťovnu“. Že mám dát kontakt. Že to je moje chyba, protože jsem prý „moc vyjel do silnice“.
Stál jsem tam, odřený, bolavý, v šoku, a řešil jsem formuláře.
A v hlavě mi běžela jediná myšlenka: kdyby mě trefil o půl metru víc, teď ležím pod autem. A on by možná řešil, jestli má promáčklý blatník.
Ten moment mi otevřel oči víc než jakákoli dopravní kampaň. Došlo mi, že spousta lidí nevnímá cyklistu jako člověka, ale jako riziko pro majetek. Jako pohyblivý objekt, který může způsobit škodu.
Ne ohrozit život.
Způsobit škodu.
A dokud je tahle logika v hlavách řidičů, tak se nic nezmění. Můžou se kreslit cyklopruhy, dávat helmy, psát zákony. Ale pokud někdo v krizové situaci řeší víc lak než krev, tak problém není v infrastruktuře.
Problém je v tom, že pro něj má auto větší hodnotu než člověk, kterého v něm skoro zabil.
