Článek
Řidička SUV mě srazila zrcátkem a ujela, ale zapomněla kameru v autě. Kdyby to nebylo tak absurdní, bylo by to skoro dokonalé. Moderní technologie, drahé auto, bezpečnostní systémy za statisíce – a zároveň naprostá jistota, že se nic nestalo, protože „kdo by to řešil“.
Jel jsem po městské třídě, rovný úsek, cyklopruh, žádné kličkování mezi auty. Prostě ideální situace, kdy by se nemělo stát vůbec nic. Auto za mnou zpomalilo, slyšel jsem motor, ale nijak jsem to neřešil. Bylo místa dost.
Pak přišel náraz.
Ne silný, ne dramatický, ale přesně ten typ, co tě rozhodí. Zrcátko mi škrtlo o loket, kolo se zavlnilo, já instinktivně zabrzdil – a skončil jsem na zemi. Odřená ruka, naražené koleno, kolo na boku.
Auto nezastavilo. Ani nezpomalilo. Prostě pokračovalo dál.
Takový ten moment, kdy ještě ležíš na asfaltu a mozek ti nestíhá zpracovat, co se vlastně stalo. První myšlenka nebyla bolest, ale: „Ona fakt ujela.“
Zvedl jsem se, koukám za autem a vidím jen zadní světla mizící v provozu. Typické SUV. Vysoké, tmavé, anonymní. Ideální na to, aby sis nikdy nezapamatoval značku.
Jenže pak jsem si všiml jedné věci.
Na zadním skle byla jasně viditelná kamera. Taková ta malá krabička s přísavkou. Palubní kamera. Zapnutá. Směřující přímo dopředu. A s největší pravděpodobností i dozadu.
V tu chvíli mi došlo, že ona možná ujela… ale důkazy jely s ní.
To je na tom to nejkrásnější. Lidi si pořizují kamery, aby se chránili před ostatními. A pak se sami stanou hlavními aktéry vlastního záznamu.
Technicky vzato si natočila vlastní přestupek. Možná i trestný čin. Zblízka. Ve vysokém rozlišení. Se zvukem.
Celá situace mi najednou přišla skoro ironická. Jako by mi realita řekla: „Klid, tentokrát se nemusíš spoléhat jen na slovo proti slovu.“
Protože klasický scénář známe všichni. Auto srazí cyklistu, odjede, žádní svědci, žádná značka, žádné důkazy. Maximálně bolest a pocit bezmoci.
Tentokrát ale existoval záznam. Minimálně jeden. Možná dva. Možná i z městských kamer. A hlavně – existovalo zařízení, které mělo chránit ji, a místo toho chránilo mě.
Nejvíc mě pobavilo, když jsem si uvědomil, že ona si tu kameru koupila dobrovolně. Zapojila. Nastavila. Zapnula. A pak udělala přesně to, co se nemá dělat, s vědomím, že všechno se nahrává.
To chce zvláštní kombinaci sebevědomí a slepoty. Takové to přesvědčení, že se ti nemůže nic stát, protože jsi „větší“. V bezpečnějším autě. V lepší pozici.
SUV efekt. Čím větší auto, tím menší pocit odpovědnosti.
Možná si ani neuvědomila, že mě trefila. Možná to zlehčila. Možná si řekla: „Jen jsem ho lízla, nic se nestalo.“ A jela dál. Protože zastavovat znamená řešit. A řešit znamená přiznat, že existuje i někdo jiný než ona.
Ale kamera nezlehčuje. Kamera neuhýbá. Kamera neříká „to nic nebylo“. Kamera prostě zaznamená realitu tak, jak je.
A realita byla: auto mělo dost prostoru, neudrželo odstup, trefilo cyklistu a odjelo.
V ten moment mi došlo, že technologie je možná jediný skutečně neutrální svědek na silnici. Neřve, nevyhrožuje, neuhýbá pohledem. Prostě si pamatuje.
Od té doby mám vlastní kameru taky. Ne proto, že bych chtěl někoho chytat. Ale proto, že v dnešním provozu už nestačí být v právu. Musíš to umět i dokázat.
Protože když tě srazí auto a ujede, zůstaneš s bolestí ty.
Ale když má někdo zapnutou kameru, zůstane mu hlavně důkaz.
A někdy je to paradoxně ten viník, kdo ti ho vyrobí úplně sám. Ve 4K kvalitě. Z vlastní iniciativy. A s krásným úhlem záběru.
