Článek
Ráno jsem vyrazil klasicky pozdě. Ne dramaticky, ale tak akorát, aby to bylo nepříjemné. Ten typ zpoždění, kdy ještě stíháte, ale už se u toho tváříte, že máte strašně důležitý den. Což samozřejmě mám. Všichni ho máme. Jinak bychom přece nespěchali.
Cestou do práce jsem si řekl, že si koupím kávu. Rychlou. Do ruky. Bez posezení, bez požitku, bez existence. Kávu, která není rituál, ale nástroj. Palivo pro člověka, který nemá čas být unavený.
Objednal jsem si ji přesně tím tónem, kterým lidé dávají najevo, že by se klidně obešli i bez slov, kdyby to šlo rychleji. Zaplatil jsem, převzal kelímek a vyrazil ven. A tam jsem se zastavil.
Ne plánovaně. Prostě jsem se nemohl hned rozběhnout, protože přede mnou někdo šel pomalu. Velmi pomalu. Bez cíle. Možná jen šel. Psychopat.
Stál jsem s kávou v ruce, noha připravená vykročit, a najednou mi došlo, že vlastně nevím, kam přesně tak spěchám. Do práce, ano. Ale co tam? Stůl, židle, monitor. E-maily, které tam budou i zítra. Úkoly, které hoří už tři týdny a svět se kvůli nim kupodivu nezhroutil.
Upil jsem si. Káva byla horká. Tak akorát na to, aby se nedala pít normálně, ale ani odložit. Ideální metafora života.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Lidi s kelímky, lidi s mobilem u ucha, lidi, co už teď vypadají unaveně, přestože den sotva začal. Všichni jsme měli stejný výraz. Ten výraz „nestíhám“, i když se objektivně nic neděje.
Došlo mi, že já vlastně nespěchám proto, že bych musel. Spěchám proto, že jsem si na to zvykl. Rychlá chůze, rychlá káva, rychlé odpovědi, rychlé závěry. Když jdu pomalu, mám pocit, že dělám něco špatně. Jako bych kradl čas, který mi ani nepatří.
Podíval jsem se na hodinky. Měl jsem ještě tři minuty. Tři celé minuty života. Luxus, který neumím využít. Tak jsem udělal to jediné, co jsem uměl: zkontroloval telefon. Samozřejmě tam nebylo nic nového. Ale pocit důležitosti byl zachráněn.
Když jsem se konečně rozešel, uvědomil jsem si další věc. Že rychlá káva je lež. Není rychlá. Jen přesune klid na neurčito. Slíbí vám energii, ale vezme vám okamžik, kdy byste se mohli aspoň na chvíli zastavit.
Do práce jsem dorazil přesně včas. Káva dopitá. Hlava plná myšlenek, na které zase nebude čas. Posadil jsem se ke stolu, otevřel počítač a automaticky zrychlil. Protože tak se to dělá.
Ale někde mezi prvním e-mailem a druhým jsem si řekl, že zítra tu kávu možná vypiju pomaleji. Ne proto, že bych měl víc času. Ale proto, že bych si ho mohl aspoň na chvíli přestat krást sám sobě.
A když ne, tak si aspoň koupím větší kelímek. Když už spěchám, ať to má styl.
