Článek
Jsou věty, které by si zasloužily regulaci. Ideálně zákonem, případně aspoň mezinárodní dohodou. „Můžeme si na pět minut promluvit?“ patří mezi ně. Je to věta, která se tváří jako drobná organizační záležitost, ale ve skutečnosti funguje jako tichý poplach. Jakmile zazní, zkušenější část populace už v duchu ruší plány, zatímco optimisté ještě netuší, že právě vstoupili do rozhovoru, který se bude měřit spíš na kapitoly než na minuty. Pět minut je v tomto kontextu abstraktní pojem, něco jako „hned“ nebo „už jen poslední věta“.
Celé to má svůj přesný scénář. Nejprve uklidňující úvod: „To je jen taková maličkost.“ Následuje věta „Já to nechci hrotit“, která tradičně předchází přesnému opaku. Už po třetí větě je jasné, že se neřeší maličkost, ale komplexní problém sahající hluboko do minulosti, ideálně až k události, o které jste ani nevěděli, že se stala. Do hry vstupují emoce, domněnky, hypotetické scénáře a věty typu „Ty si to možná ani neuvědomuješ“. Čas se začne chovat podivně. Minuty mizí, hodinky lžou a vy si říkáte, jestli by nebylo společensky přijatelné předstírat náhlou ztrátu vědomí.
K naštvání je na tom hlavně ta systematická lež. Všichni víme, že to nebude pět minut. Ten, kdo se ptá, to ví. Ten, kdo souhlasí, to tuší. Přesto tuhle hru hrajeme pořád dokola. V práci, kde „rychlá otázka“ znamená spontánní poradu bez konce. Ve vztazích, kde přijde přesně ve chvíli, kdy už jste v pyžamu a psychicky nastaveni na spánek. V rodině, kde se pět minut změní v generační analýzu charakterových vad. Ironie je, že nejčastěji to přijde v okamžiku, kdy opravdu nemáte čas, a přesto ho najednou máte až podezřele moc.
Humor téhle situace je suchý, lehce zoufalý a hodně lidský. Smějeme se tomu hlavně proto, že jinak by se z toho člověk zbláznil. Vznikají vtipy, memy, interní hlášky a tiché dohody, že příště už se nenecháme nachytat. A pak přijde další den a my tu větu sami vypustíme z úst. „Hele, můžeme si na chvilku promluvit?“ A v tu chvíli se kruh uzavírá. Protože pětiminutový rozhovor neexistuje. Existuje jen potřeba mluvit, potřeba být slyšen a společenská iluze, že to nebude trvat dlouho. A my tu iluzi budeme dál živit, protože pravda by zněla mnohem hůř: Máš hodinu? Potřebuju si postěžovat.
