Článek
Šel jsem na jedno pivo. Opravdu jen na jedno. Ten typ piva, které si dáte, abyste symbolicky zavřeli pracovní den. Neoslava, ne únik, jen krátká pauza mezi povinnostmi. Řekl jsem to doma, řekl jsem to kolegům a hlavně jsem to říkal sám sobě.
Hospoda byla poloprázdná. Žádná hlasitá parta, žádný chaos. Jen tlumený hluk, známé prostředí, pocit, že se na chvíli nemusím rozhodovat. Sedl jsem si, objednal pivo a poprvé ten den jsem měl pocit, že nic nemusím. A právě to byl problém.
Protože když na chvíli nic nemusíte, začnou se ozývat věci, které běžně přehlušíte.
U prvního loku to bylo příjemné. Rutina. Automatický pohyb ruky, chuť, která říká „jsi v bezpečí“. U druhého jsem si všiml, jak jsem unavený. Ne fyzicky. Spíš tím způsobem, kdy vás neunavuje práce samotná, ale její nekonečné opakování. Dny, které vypadají stejně. Úkoly, které dávají smysl jen na papíře.
Vedle mě seděl chlap, kterého jsem znal od vidění. Prohodili jsme pár vět. O práci. O tom, že je to čím dál tím horší. Že už ho to nebaví, ale že odejít není kam. Smál se tomu. Já taky. Ten typ smíchu, který má zakrýt fakt, že to není vtip.
A pak to přišlo. Nenápadně.
Najednou mi došlo, že podobné rozhovory vedu už roky. Že si stěžuju na to samé. Že čekám na nějaký zlom, který nepřichází. Že si pořád říkám „ještě chvíli“ a „až bude lepší doba“. Jenže lepší doba je vždycky někdy jindy.
Dopil jsem pivo a objednal si druhé. Ne proto, že bych chtěl. Spíš proto, že jsem nevěděl, co jiného dělat s tím pocitem, který se mi usadil někde mezi žaludkem a hrudí. S myšlenkou, že možná nežiju špatně, ale ani dobře. Že jen přežívám v pohodlné nespokojenosti.
Začal jsem přemýšlet o vztazích. O tom, kolik věcí dělám ze zvyku. Kolik rozhovorů vedu jen napůl. Kolikrát jsem si řekl, že „to není tak hrozné“, místo abych si přiznal, že mi něco chybí. Blízkost. Smysl. Radost, která není naplánovaná v kalendáři.
Nikdo mě k těm myšlenkám netlačil. Nikdo se mě na nic neptal. Bylo to ticho mezi doušky piva, ve kterém nebylo kam utéct. A já si uvědomil, že jsem si na spoustu věcí zvykl jen proto, že bylo jednodušší si zvyknout než něco změnit.
Když jsem zaplatil a vyšel ven, bylo chladněji, než jsem čekal. Prošel jsem se bez cíle. Nechtělo se mi domů, ale ani nikam jinam. Měl jsem pocit, že jsem si otevřel otázky, na které nemám odpovědi. A že se mnou půjdou dál, ať chci, nebo ne.
Existenciální krize nepřijde s dramatem. Nepřijde s křikem ani se slzami. Přijde tiše. Jako uvědomění, že čas běží a vy nejste úplně tam, kde jste si mysleli, že budete. Že jste se někde po cestě spokojili s méně, než jste chtěli.
Domů jsem se vrátil střízlivý. Ale s hlavou plnou. „Jedno pivo“ se změnilo v zrcadlo, do kterého jsem se neplánoval dívat. A i když to bylo nepříjemné, nebylo to zbytečné.
Protože možná přesně takhle to začíná. Ne velkým rozhodnutím, ale obyčejným večerem, který vás donutí přestat si lhát. Možná existenciální krize není selhání. Možná je to signál, že ještě nejsme úplně otupělí. Že nám na vlastním životě pořád záleží.
Šel jsem na jedno pivo a vrátil se s existenciální krizí. A poprvé po dlouhé době mám pocit, že to jedno pivo nebylo promarněné. I když jsem si ho rozhodně nedal jen jedno.
