Článek
Moje tchýně mě má ráda. Alespoň to tvrdí pokaždé, když přijde řeč na to, proč bych měl sekat trávu jinak, parkovat jinam nebo proč bych se neměl plést do věcí, kterým stejně nerozumím. Vždycky to začne stejně. Úsměv, povzdech a věta: „Já tě mám ráda, ale…“ To „ale“ je pak delší než zbytek návštěvy.
Poprvé jsem si toho všiml nenápadně. Při nedělním obědě poznamenala, že brambory jsou trochu rozvařené. Hned dodala, že je to drobnost a že si váží toho, že se snažím. Zároveň mi ale vysvětlila, jak by to dělala ona, kolik minut přesně a proč je důležité brambory hlídat, protože jinak to svědčí o přístupu k životu. Smál jsem se. To jsem ještě netušil.
Postupem času jsem zjistil, že moje neschopnost má mnoho podob. Špatně věším prádlo, protože ho dávám moc blízko k sobě. Špatně vychovávám děti, protože jsem moc hodný. Špatně vydělávám, protože bych mohl vydělávat víc. A špatně odpočívám, protože odpočinek je prý luxus pro lidi, kteří mají všechno hotové.
Nejlepší na tom je, že tchýně nikdy nekritizuje přímo. Všechno je zabalené do starostlivosti. „Já to říkám jen proto, že tě mám ráda.“ „Neber si to osobně.“ „Já bych ti to neříkala, kdyby mi na tobě nezáleželo.“ Díky tomu mám pocit, že bych měl být vlastně vděčný za to, že mi někdo systematicky rozebírá život na součástky.
Manželka už to skoro nevnímá. Vyrostla v tom. Občas mi pošeptá, ať to neřeším, že to tak nemyslí. A já vím, že má pravdu. Tchýně to opravdu nemyslí zle. Ona prostě jen ví všechno líp. O životě, vztazích, práci i o tom, jak bych měl správně stát u kuchyňské linky.
Nejtěžší je vysvětlit sám sobě, že ten problém není ve mně. Že nejsem neschopný proto, že to někdo opakuje dostatečně často. A že láska, která se musí neustále dokazovat kritikou, je zvláštní druh náklonnosti. Takový, který vás naučí hodně o trpělivosti. A ještě víc o tom, kdy je lepší jít raději vynést koš a dělat to špatně někde jinde.
