Článek
Toužím po blízkosti. Ne po sexu na povel, ne po dramatických vyznáních lásky v dešti. Po něčem mnohem obyčejnějším. Po tom, aby se ke mně někdo přitulil, aniž bych o to musel prosit. Po tom, aby mě někdo objal, ne proto, že „se to sluší“, ale proto, že to cítí.
Jenže doma mám spíš pocit, že jsem na obtíž.
Ne vysloveně nechtěný. To by bylo vlastně jednodušší. Ale tak nějak navíc. Jako židle, kterou už nikdo nepoužívá, ale pořád stojí v rohu, protože se ji nechce vyhodit. Nezavazím natolik, aby se řešilo moje odstranění, ale zároveň nejsem dost důležitý, aby si někdo všiml, že tam vůbec jsem.
Když přijdu domů, je ticho. Ne klidné ticho, spíš to ticho, co připomíná čekárnu u zubaře. Ona sedí u mobilu, já si sundávám boty a mám pocit, že vstupuju do prostoru, kde se se mnou vlastně už nepočítalo. Žádné „jak ses měl“, žádné „pojď ke mně“. Maximálně „můžeš vynést koš?“.
Jasně, koš vynesu. Nejsem idiot. Ale někde mezi pytlem s odpadky a zavíráním dveří mi dojde, že tohle je asi moje hlavní role. Funkční prvek domácnosti. Chodící servisní technik. Ten, co opraví, zaplatí, zařídí. Ale už se ho nikdo neptá, jestli se cítí dobře.
Toužím po blízkosti, ale doma se dotek stal něčím podezřelým. Když se k ní přiblížím, ztuhne. Ne fyzicky, spíš energeticky. Jako když sáhneš na cizí kabel a nejsi si jistý, jestli tě nekopne proud. Objímám ženu, která se tváří, že ji obtěžuji vlastním tělem.
A to bolí víc než odmítnutí. Protože odmítnutí je aspoň jasné. Tohle je neurčité. Mlžné. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli jsem opravdu problém, nebo jestli si to jen namlouvám. Ale ten pocit tam je. Pocit, že kdybych se jednoho dne nevrátil, všimla by si toho hlavně lednička.
Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že nejhorší věc ve vztahu je hádka. Křik, scény, třískání dveří. Teď vím, že je to úplně jinak. Nejhorší je lhostejnost. Ticho bez emocí. Vztah, kde už se ani nehádáte, protože na to nemáte energii ani chuť.
Jsme spolu, ale každý ve své hlavě. Ona řeší práci, stres, únavu. Já řeším, jestli mě ještě vůbec vidí jako muže. Ne jako spolubydlícího. Ne jako logistickou jednotku. Jako někoho, po kom by se jí chtělo sáhnout. Ne z povinnosti, ale z touhy.
A nejvíc absurdní je, že když se o tom pokusím mluvit, vypadám jako hysterka. „Zase to řešíš,“ řekne. „Všechno není jen o tobě.“ Což je pravda. Ale zároveň to zní jako elegantní způsob, jak mi říct, že moje potřeby jsou vlastně trochu otravné.
Tak je začnu potlačovat. Hraju si na dospělého chlapa, co nic nepotřebuje. Co je v pohodě. Co se dokáže zabavit sám. Jenže uvnitř to hlodá. Ten pocit, že toužíš po blízkosti s někým, kdo ti ji už neumí nebo nechce dát.
Ležím večer vedle ní a cítím se osamělejší než když jsem byl sám. Protože samota ve dvou je jiný level. To není prázdný byt, to je plný byt bez tebe. Bez tvé role, bez tvého významu.
A tak se začnu zmenšovat. Míň mluvím. Míň se dotýkám. Míň existuju. Protože když jsi doma na obtíž, naučíš se být nenápadný. Jako kočka, co se schovává, aby ji nikdo nevyhodil ven.
Toužím po blízkosti, ale místo ní mám pocit, že jsem překážka. Že zabírám místo v posteli, v prostoru, v životě někoho, kdo už mě tam vlastně nepotřebuje. A to je možná ten největší skandál celého vztahu: že největší drama se neděje v hádkách, ale v tichu, kde se pomalu stáváš neviditelným.
A nevíš, jestli máš bojovat, nebo se prostě jednou tiše zvednout a odejít. Ne proto, že bys nemiloval. Ale proto, že už nechceš být doma jen někdo, kdo „nepřekáží moc“.
