Článek
Trenér mládeže vsadil proti vlastnímu týmu, potkal jsem ho u sázky. A nebyl to žádný anonymní chlap v kapuci, co by se plížil kolem terminálu. Byl to normální, usměvavý trenér, co učí kluky fair play, týmového ducha a to, že „hlavně se musí bojovat až do konce“.
Říkejme mu třeba Mirek.
Mirek je ten typ trenéra, co má v šatně motivační citáty na zdi, píská na píšťalku, plácá hráče po zádech a na rodičovských schůzkách mluví o hodnotách sportu. O tom, že výhra není všechno. O tom, že důležitá je cesta, ne cíl.
A pak jsem ho potkal u sázkového terminálu.
Stál tam, soustředěný, s brýlemi na nose, vyplňoval tiket a mumlal si pod vousy:
„No, dneska dostanou aspoň o dva góly…“
Podíval jsem se na obrazovku. Název klubu mi byl až bolestně povědomý. Byl to jeho vlastní tým. Mládež. Ti kluci, co jim včera na tréninku říkal, že „mají obrovský potenciál“.
„Ty sázíš proti nim?“ zeptal jsem se nevěřícně.
Mirek se na mě podíval úplně klidně. Žádný stud, žádná panika. Jen takový ten unavený úsměv člověka, co už dávno pochopil systém.
„Hele, já jim fandím. Ale já je taky trénuju. Vím přesně, jak jsou na tom. A dneska hrajou venku, v dešti, bez dvou nejlepších hráčů. To není zrada, to je statistika.“
Takže zatímco kluci věřili v zázrak, trenér věřil v kurz 3,40.
To je asi nejčistší definice profesionálního cynismu, jakou jsem kdy slyšel.
Mirek mi začal vysvětlovat, že to dělá „pro jistotu“. Když vyhrají, je šťastný jako trenér. Když prohrají, je aspoň v plusu jako sázkař. Emoční hedging, jak to nazval. Psychologická pojistka proti zklamání.
„Aspoň nejdu domů nasranej a bez peněz,“ dodal filozoficky.
V tu chvíli mi došlo, že tohle je možná ten nejupřímnější vztah ke sportu, jaký existuje. Ne idealismus, ne pohádky o srdci bojovníka, ale chladná rovnice: výkon vs. realita.
Trenér, který ví, že jeho tým není dobrý. A místo aby se modlil za zázrak, vsadí na prohru.
Morálně je to samozřejmě tak trochu průšvih. Protože oficiálně má trenér věřit. Má být opora. Má být ten poslední, kdo ztratí naději. Ne ten první, kdo si pojistí porážku tiketem.
Ale zároveň – kdo zná svůj tým líp než trenér?
Mirek ví, kdo přišel opilý na trénink. Kdo má horečku. Kdo se pohádal s přítelkyní. Kdo se bojí hrát na mokrém hřišti. Má informace, které by sázkovky zabily mít oficiálně.
A místo insider tradingu má insider betting.
Nejvtipnější na tom je, že kluci ten zápas fakt prohráli. O tři góly. Přesně jak Mirek tipoval. Druhý den jim v šatně říkal, že „hlavně musí zvednout hlavy“ a „že se poučí z chyb“.
A večer si doma otevřel pivo a zkontroloval výhru na účtu.
Taková tichá, malá schizofrenie moderního sportu. Přes den vychovatel mládeže. Večer analytik vlastních selhání.
Nejspíš to není ilegální. Nejspíš to není ani výjimečné. Jen se o tom nemluví. Protože trenér, co sází proti vlastnímu týmu, nezní dobře v žádné tiskové zprávě.
Ale zní zatraceně realisticky.
A od té doby, co jsem ho potkal u sázky, už nedokážu brát motivační řeči úplně vážně. Protože někde v hlavě mi vždycky naskočí myšlenka:
Možná ti právě někdo přeje výhru.
A zároveň doufá, že prohraješ.
Aspoň na tiketu.
