Článek
Když se mě někdo zeptá, proč pořád pracuju, odpovídám automaticky: „Musím.“ Musím vydělávat, musím živit rodinu, musím být zodpovědný. Pravda je ale mnohem jednodušší a zároveň mnohem horší. Nechodím do práce proto, že musím. Chodím tam proto, že doma už nechci být.
Dřív byl domov místo, kam jsem se těšil. Kde byl smích, večeře, doteky, obyčejné povídání o dni. Dnes je to prostor plný ticha, výčitek a neviditelné zdi, o kterou narážím pokaždé, když otevřu dveře.
Manželka je pořád unavená, podrážděná, vzdálená. Děti mají své světy, své mobily, své problémy. Nikdo se mě neptá, jak se mám. Maximálně slyším, co je potřeba koupit, zaplatit, zařídit. Jako bych byl správce domácnosti, ne její součást.
V práci je to jiné. Tam jsem někdo. Tam mám roli, úkoly, smysl. Lidi mě poslouchají. Potřebují mě. Když něco udělám dobře, někdo mi to řekne. Když udělám chybu, ví se, proč. Doma je všechno rozmazané. Nic není dost. Nikdy.
Začal jsem zůstávat déle. Nejprve nenápadně. „Je toho hodně.“ „Musím to dodělat.“ „Ještě jeden mail.“ Pak jsem si všiml, že se mi vlastně ani nechce domů. Že se cestou protahuju. Že si dám kafe navíc. Že sedím v autě a koukám do prázdna, jen abych oddálil návrat.
Nejhorší je, že doma mě vlastně nikdo nečeká. Nikdo se neptá, kdy přijdu. Nikdo se nezlobí, když přijdu pozdě. A to je možná ta největší facka. Kdyby se někdo zlobil, znamenalo by to, že mu chybím.
Hádky už ani nemáme. Ty by aspoň znamenaly emoce. Máme jen ticho. Lhostejnost. Rutinu. Každý si žije ve své bublině a já se do té jejich nevejdu.
Někdy si říkám, jestli to není moje chyba. Možná jsem přestal bojovat. Možná jsem se uzavřel. Možná jsem si z práce udělal únik místo řešení. Ale jak řešit něco, co druhá strana ani nevidí jako problém?
Když jsem se jednou pokusil o otevřený rozhovor, slyšel jsem, že jsem pořád pryč. Ironie. Utíkám, protože doma nejsem vítaný. A doma nejsem vítaný, protože utíkám.
Je to začarovaný kruh.
Začal jsem si uvědomovat, že nežiju dva životy. Žiju jeden – ten pracovní. Ten druhý je jen kulisa. Byt, kde spím. Lidi, se kterými se míjím. Role, kterou formálně plním.
Neutíkám za milenkou. Neutíkám za kariérou. Utíkám před pocitem, že jsem doma zbytečný. Neviditelný. Nadbytečný.
Práce se stala mým útočištěm. Místem, kde nemusím nic vysvětlovat, kde nemusím řešit emoce, kde mám jasná pravidla. Jenže zároveň vím, že tím nic neřeším. Jen odsouvám problém. Každý den o kousek dál.
Možná jednou přijde den, kdy se domů nevrátím vůbec. Ne proto, že bych odešel. Ale proto, že už tam dávno nejsem. Jen to zatím nikdo nahlas neřekl.
A tak zítra zase půjdu do práce. Dřív. Zůstanu déle. A budu si namlouvat, že to dělám pro rodinu. I když hluboko uvnitř vím, že to dělám hlavně proto, abych nemusel být tam, kde se cítím nejvíc sám.
