Článek
Utíkám k mámě, protože doma neumím fungovat. A zní to přesně tak blbě, jak to ve skutečnosti je.
Je mi přes třicet. Mám práci, vztah, závazky, dospělý život. Na papíře všechno vypadá v pořádku. Kdyby mě někdo viděl zvenku, řekl by: normální chlap. Ale uvnitř mám čím dál častěji chuť hodit to všechno do batohu a jet tam, kde mě nikdo nehodnotí. Kde nejsem partner, co by měl víc komunikovat, víc vydělávat, víc chápat, víc se snažit. Kde jsem prostě jen já.
Syn.
U mámy je svět jednoduchý. Dveře se otevřou, ona se usměje, zeptá se, jestli mám hlad. Ne jestli jsem něco neudělal špatně. Ne jestli bych neměl být jiný. Ne jestli bych se neměl změnit. Jen jestli chci polívku.
A já chci. Ne ani tak tu polívku. Chci ten pocit, že jsem v prostoru, kde nejsem problém.
Doma je všechno analýza. Emoce. Rozhovory. Ticho, co znamená napětí. Věty, co začínají „musíme si promluvit“. Pohledy, co říkají „zase jsi to nepochopil“. Připadám si jako projekt, který se nedaří optimalizovat. Jako verze sebe sama, co je pořád nedostatečná.
U mámy nic nemusím. Nemusím být vnímavý. Nemusím být výkonný. Nemusím nic řešit. Stačí, že jsem. A to je možná ten největší skandál celého mého dospělého života: že největší úlevu necítím v náruči partnerky, ale v kuchyni u mámy.
A strašně se za to stydím.
Protože vím, že to zní uboze. Chlap, co utíká k mámě. To je stereotyp. To je vtip. To je červená vlajka na seznamce. „Máma hotel“. „Nedospělý“. „Neschopný odstřihnout pupeční šňůru“.
Jenže ono to není o mámě. Ona není cíl. Ona je únikový východ.
Utíkám od pocitu, že doma pořád něco kazím. Že jsem málo pozorný, málo citlivý, málo romantický, málo ambiciózní. Že bych měl vědět, co chci, co cítím, kam směřuju. Že bych měl být stabilní, silný, jistý.
A já nejsem.
Jsem unavený. Z přemýšlení. Z komunikace. Z toho, že každá moje reakce se analyzuje. Že každé mlčení znamená problém. Že každá únava se interpretuje jako nezájem. Že když něco necítím, tak jsem „emočně nedostupný“. A když to cítím, tak „přeháním“.
U mámy když mlčím, znamená to, že jsem unavený. Když jsem podrážděný, znamená to, že mám blbý den. Když si lehnu na gauč, nikdo z toho nedělá existenciální krizi vztahu.
A to je ten rozdíl. Doma je všechno signál. U mámy je všechno normální.
Doma jsem partner. Což znamená odpovědnost. Emoční práci. Neustálé ladění. Snaha být lepší verzí sebe sama. U mámy jsem pořád ten kluk, co přišel ze školy a hodil tašku do kouta. A svět se nezhroutil.
Možná jsem srab. Možná jen nezvládám tlak dospělého vztahu. Možná jsem si vybral partnerku, se kterou neumím komunikovat. Možná jsem si vybral život, na který nemám kapacitu. Možná je chyba ve mně.
Ale vím jedno: když se cítím totálně vyčerpaný, zmatený a prázdný, jediné místo, kde se mi chce být, je u mámy.
Protože tam nejsem selhání. Nejsem projekt. Nejsem problém k vyřešení. Jsem někdo, koho mají rádi jen proto, že existuje. Bez podmínek. Bez hodnocení. Bez výkonu.
A to je strašně nebezpečně návykové.
Protože dospělý vztah je tvrdý. Je o kompromisu, sebereflexi, růstu. O tom, že tě někdo vidí takového, jaký jsi, a chce, abys byl lepší. Máma tě vidí takového, jaký jsi, a chce, abys byl najedený.
A když jsi dlouho pod tlakem, ten druhý model začne vypadat jako ráj.
Jenže pak se vrátím domů. A realita mě praští do obličeje. Partnerka se ptá, kde jsem byl. Řeknu „u mámy“. A v jejích očích vidím přesně to, čeho se bojím nejvíc: zklamání.
Ne proto, že bych tam byl. Ale proto, že jsem tam utekl.
Utíkám k mámě, protože doma neumím fungovat. Ne proto, že bych byl slabý syn. Ale protože jsem unavený partner. Protože neumím být pořád dost. Protože někde mezi prací, vztahy, očekáváními a tlakem jsem ztratil místo, kde můžu být prostě jen já.
A paradox je, že čím víc k ní utíkám, tím víc si uvědomuju, že to není řešení. Je to anestetikum. Dočasná úleva. Teplý obklad na problém, který se stejně vrátí.
Máma mi nedá lepší vztah. Jen mi na chvíli vezme bolest z toho současného.
Ale možná právě proto tam jezdím. Ne proto, že bych chtěl zůstat dítětem. Ale proto, že dospělost někdy bolí tak moc, že potřebuješ místo, kde se na chvíli smí být slabý. Bez vysvětlování. Bez terapie. Bez dialogu.
Jen s talířem polívky a pocitem, že aspoň někde na světě jsi pořád v pořádku takový, jaký jsi. I když jinde to evidentně nestačí.
